Dvacet osm

Mrzne. Druhej den po sobě sněží. Most Legií je narvanej chodcema. Dvacetdvojka přijíždí k divadlu. Myslim, že většina lidí nastupuje jenom proto, aby se zahřáli. Tramvaj zastavuje a většina lidí se sune ke dveřím. Po pěti vteřinách se ale té trojka prudce rozjíždí, protože se před ní uvolnil ostrůvek od odjíždějící devítky. Klasický číslo pražskejch tramvajáků. Myslim, že mezi sebou tajně hrajou nějakou hru. Takovou formu bowlingu. Počítaj si, kolik lidí dokážou skosit každym sešlápnutim plynovýho pedálu. Tenhle idiot to má za strike. Zastavujeme, tentokrát už doopravdy, i když tomu pár lidí nevěří a radši čekaj až se otevřou dveře.

Prostředníma dveřma nastupuje mladá máma se synem. Malej fakan bleskurychle zabírá sedačku, na kterou si očividně brousil zubní náhradu důchodce, co se sune od předních dveří. Máma si toho všímá, k mýmu úžasu s tim ale nic nedělá. Pouštim dědu sednout a snažim se vymyslet, jakym pohledem bych dal ženský najevo, že uplně nesouhlasim s jejíma výchovnejma metodama. Žádnej mě ale nenapadá, tak to nechávám plavat.

Karlák. Chlapík v kabátu přebíhá přechod na červenou, aby doběhnul naši tramvaj. Dostává se mu za to vcelku instantního karmickýho zážitku, když mu na konci přechodu podklouzává lopata a perfektní šipkou to rve hlavou napřed do semaforovýho kandelábru. Přísahal bych, že jsem i na tu dálku slyšel, jak mu popraskaly lebeční švy. Zvedá se ze země a snaží se hrát, že se nic nestalo, i když mu je jasný, že to vidělo minimálně tři sta lidí kolem.

Vystupuju na Míráku. Přestalo sněžit. Snažim se prorvat frontou u jednoho ze stánků vánočních trhů. Chlapík se zástěrou od krve zrovna popravil palicí dalšího kapra. Několik nachcanejch Anglánů vyřvává u kostela a zpívá hymnu Arsenalu. Nenávidim tyhle svátky. Nenávidim Arsenal.