Otevírat dveře, který jsou nadobro zavřený, se nedělá. Jenže jsou dveře, který nezavřeš, protože jediný, co z nich zbylo, jsou oprejskaný zárubně s vyrvanejma pantama. A ty kolem nich v průběhu všech těch let chodíš a pomalu zapomínáš, jestli tam vůbec nějaký dveře kdy byly. Jo, kamaráde. Byly. Ale na barvu už si nevzpomeneš. Ani jestli byly ze dřeva, nebo z nějaký levný překližky, která byla v Lípě snad všude.

„Je to málo slaný. Vůbec se mi to nepovedlo. Tak snad se to bude dát jíst.” Máma mi podává talíř s uhlířinou a já nevim, jestli mám reagovat klasickym „Ale prosimtě!”, nebo „Ale jdi ty!” Něco asi říct musim. Rychle zabořim vidličku do talíře a naberu sousto. Vyhrknu „Je to super!”, čimž považuju konverzaci na tohle téma za uzavřenou. „No, nevim. Nějak se mi to nepovedlo.” Tak teda utrousim ještě aleprosimtě a dál už řešíme jen sršní hnízdo v podkroví chaty.

Komunikace člověka se strojem byla vždycky složitá. Problém často ani neni v tom, že stroj nedělá, co má, ale v tom, že se naše očekávání míjej s tim, co je jeho účelem. Vezmi si třeba tak jednoduchou věc, jakou jsou tlačítka. Ve městě na ně narazíš všude. Na dveřích tramvají, v soupravách metra, na semaforech, ve výtazích.

Zdálo se mi o Tobě. Seděli jsme v SeMaForu. První řada. Za pianinem seděl Šlitr, hrál Po babičce klokočí a při tom na Tebe šibalsky pomrkával. Dělal jsem, že si toho nevšímám. Ani toho, jak se červenáš. Pak jsem ale prohodil nějakou poznámku o svítiplynu.

Z polovičního spánku mě probouzej turbulence. Jsou to klasický klepačky, co člověk zná z přeletů nad horskejma oblastma. Chvíli se tomu snažim nevěnovat pozornost, ale ani po pěti minutách turbulence neustávaj. Vypínám zatemnění okýnka pomocí trojstisku tlačítka. Tuhle rádoby futuristickou vymoženost má Dreamliner, a já doufám, že ji Boeing do jinejch letadel už dávat nebude.

Po všech těch letošních low costech jsou Turkish Airlines vítanou změnou. V economy je nejen místo na nohy, dokonce dostávám i teplou a dobrou snídani s moučníkem.

Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Ráno mě budí déšť za oknem. Je něco po osmý. Vařim si kafe a pouštim si další epizodu Kocourů paní Figgové. Nevim proč, ale nic jinýho jsem na týhle cestě zatim neposlouchal. Ani hudbu. Po sprše začínám balit. Nemám teda moc co — byl jsem tu jen jednu noc, spíš teda přeskládávám rozbordelenej batoh.

Riga byla zajímavá. Prošel jsem velkou část města, zastavil se v pár podnicích, poslechl si lotyšskou slam poetry a dal si místní pivo. Možná se sem ještě vrátim, má to tu zajímavou atmosféru.

Vilnius. Sedm hodin a pět minut ráno. Na první kolej přijíždí LTG Link. I v tomhle vlaku se mi podařilo chytnout místenku do první třídy. Je to úplně stejnej typ soupravy, kterou jsem do Vilniusu přijel. Sedám si na čtyřku se stolem a dostávám vodu. Následuje nabídka kávy a čaje. Kafe si z nádraží nesu svoje, takže s díky odmítám. Otevírám notebook a začínám pracovat.