Padesát tři

Komunikace člověka se strojem byla vždycky složitá. Problém často ani neni v tom, že stroj nedělá, co má, ale v tom, že se naše očekávání míjej s tim, co je jeho účelem.

Vezmi si třeba tak jednoduchou věc, jakou jsou tlačítka. Ve městě na ně narazíš všude. Na dveřích tramvají, v soupravách metra, na semaforech, ve výtazích.

Všichni je mačkáme. Často ani nevíme, proč. Přeci kdyby se to tlačítko nemělo mačkat, proč by ho tam někdo dával? Rozkódovat fungování tlačítek na dveřích souprav metra a v tramvajích chvíli trvá, ale dá se to pochopit. Potom jsou tu ale semafory na přechodech.

Modrý krabičky na semaforech jsou především pro nevidomý. Je to na nich dokonce velmi často napsaný. Tohle tlačítko vůbec neovládá světelnou signalizaci, ale vypíná a zapíná tu zvukovou tam, kde je víc přechodů za sebou, a kde by souzvuk více akustickejch signálů nebyl jasně srozumitelnej. Jenže na přechodu pro chodce je i vidomý nevidomým, takže si často zamačkáme všichni a potom se vztekáme, že se po zmáčknutí vůbec nic nestalo.

Žlutý krabičky potom opravdu ovládaj semafor. Když svítí červeně, signalizace zaznamenala Tvůj požadavek na přechod. Neznamená to ale, že Ti hned nutně padne zelená. Semafor jenom bere na vědomí, že jseš tady. Právě proto je většina žlutejch krabiček opatřená nápisem Čekejte, kterej se po stisknutí tlačítka rozsvítí. Tenhle nápis si samozřejmě většina z nás překládá jako Mačkejte, protože Čekejte je asi to nejvíc zbytečný slovo, který na přechodu pro chodce potřebujeme. Samozřejmě, že počkám, stojim na přechodu u magistrály! Moderní signalizační systémy už místo toho zobrazujou odpočet do zelený.

No, a potom jsou tu tlačítka na přivolávání výtahu. Tyhle tlačítka jsou ale hodně zákeřná věc. Pokud ze třetího patra přivoláváš výtah, kterej ukazuje, že je v prvním patře, něco Ti možná podvědomě řiká, že musíš zmáčknout tlačítko nahoru, protože je kabina dole. Jenže Ty chceš jet dolů. Správně tak máš mačkat tlačítko dolů, jinak se Ti může stát, že s Tebou kabina odjede až do pátýho patra. Jenže číst si návod na ovládání výtahu je těžce dehonestující činnost, a tak radši absolvuješ tu trapnou scénku, ve který s Tebou kabina projede několik pater, do kterejch si vůbec nechtěla. A zatimco zmatený spolucestující nechápu, proč jezdíš nahoru a pak zase dolů, ty děláš, jako že to je přesně to, co si chtěla udělat.

Nápisy a haptický senzory ve městech jsou možná často vymejšlený lidma, který ve městě asi nikdy ani nebyli. Místo toho, aby tak druhejm pomohli nějakym skvělym zjednodušovákem, jednim tlačítkem u nich dokážou vyvolat vztek a frustraci.

Je to něco jako ty nápisy „Zde odtrhněte" na krabicích. Když už se člověku podaří nahmatat ten malej kousek papíru, za kterej má vzít a otevřít pomocí něj obal, ví moc dobře, co se stane. Stějně ale věří, že to tentokrát dobře dopadne. Leda hovno.

Zároveň je ale mačkání tlačítek v něčem hrozně uspokojivý. Dává nám totiž pocit, že máme věci pod kontrolou. Že jsme vydali pokyn něčemu většímu, a to něco nás teď poslechne.

Vyrobim si takový tlačítko, který po zmáčknutí zařídí, že mi zavolá kamarád a pozve mě jako každej druhej pátek na pivo. Kamarád před třema měsícema umřel, ale stejně to tlačítko zmáčknu. Několikrát.

Čekejte.