Dva

„To bude stát tak milion, milion a půl.” Miluju cesty emhádéčkem. Hlavně tim pražskym. Diverzita cestujících je někdy tak bizarní, že si občas řikám, jestli se ještě jedná o diverzitu povah, nebo už o diverzitu mezi živočišnejma druhama. Věta o milionu, respektive milionu a půl, patřila asi dvacetiletý holce z Karlovy univerzity a pokosila s ní asi půlku linky 184. Jednalo se totiž o její odhad ceny bytu 3+1 v nově postavenejch králíkárnách Royal Triangle u Ořechovky. Podle slovníku holčiny tipuju, že je z fildy. Filďáci jsou totiž experti na to, říct co možná nejvíc slov, ale nepředat přitom druhýmu jedinou užitečnou informaci. Nemám rád filďáky. Myslej si o sobě, že jsou vůdci studenstva. A že jejich schopnost o věcech jenom kecat zachrání tuhle planetu. Leda hovno. Nezachrání ani tenhle autobus. Už dvacet minut stojí na místě, protože Blanka zase kolabuje.

Koukám po spolucestujících a řikám si, kdo asi bude první. Kdo začne frflat a skuhrat, že autobus stojí a že „to je prostě hrozný!” Netrvá to ani minutu a výherce se ozývá. „Ach jo. To tu jako budeme stát do odpoledne?” řiká si jakoby pro sebe pani s trvalou, za kterou by se nemusel stydět ani Jarda, model 1991. Je zvláštní, jak taková neškodná věta může změnit atmosféru v celym autobusu. V jedinou chvilku totiž probudí všechny lidi, a i ty, který si čekání v koloně nijak nebrali, promění v nervózní debily, který se chtěj za každou cenu okamžitě dostat ven. Ozvývá se starší chlapík v pršiplášti a přidává želízko do ohně. „Prosim vás, mně za chvíli vyprší jízdenka!” Myslim, že občas by řidiči v dopravní špičce měli mít právo ukázat na jakýhokoliv cestujícího a nechat ho po zbytek jízdy běžet za autobusem.

Koukám dál po obětech inženýrskejch géniů Blanky. Myslim, že pani, co sedí na sólovce za řidičem, si to místo těžce vybojovala. Je zvláštní, jak žádaný tohle místo u důchodců je. Přitom je tak kurevsky nepohodlný! Jednou jsem si na něj sednul. A už nikdy tu chybu neudělám.

„Nechápu, proč to nevezme po kolejích.” Další murdc promlouvá. Tomuhle je zase kolem dvaceti a vypadá, že má problémy s dávkovánim vlasovýho gelu. Stojí hned u předních dveří, takže je jasný, že ho autobusák slyší. Mám rád řidiče autobusů v Praze. Maj něuvěřitelně silný nervy. Bejt na jeho místě já, otevřu dveře kabiny, chytnu reklamu na Schwarzkopf pod krkem a vysvětlim jí, že po kolejích jezděj vlaky a tramvaje. Ne autobusy. A předevšim jí vysvětlim to, že o dvacet metrů dál už žádný koleje nejsou, protože se rekonstruuje celá Milada. Vole.