Jedna

Venku zase prší. Poslouchám Radiožurnál a asi potřetí si kladu otázku, jestli mám přeladit na jinou vlnu, nebo rádio rovnou vypnout. Prší. A to mám rád. Déšť všechno pročistí. Vzduch, silnice, celý město. Ten pocit, když po dešti vylezete z baráku, je naprosto opojnej. Všechno je jiný a vždycky si připadám, že šlapu po čerstvě uklizený podlaze. V hlavě přitom slyšim mámu, která na mě z kuchyně řve „Ne, že to tu zasviníš, teď jsem to vytřela!“

Z rádia zní Come as you are. Divim se. Mezi všema Michalama Davidama, Mandrage, Jelenama a podobnejma sračkama je hrozně zvláštní slyšet tuhle hudbu. Občas si řikám, jestli to jenom neni nějaká sabotáž vysílání zvukařem, kterej už si z těch playlistů, co tečou od hudebních dramaturgů, vyrval všechny vlasy. And I swear that I don’t have a gun. To víš, že jo.

Vypínám. Koukám na plakát Kurta Cobaina, co mi visí nad pohovkou a snažim se mu telepaticky vysvětlit, že rádio nevypínám kvůli jeho hudbě, ale kvůli tomu, že už jednoduše nechci rádio poslouchat. Prostě nechci. Poslouchám radši déšť. Trochu zesílil. Koukám z okna. Na západě je černo jako v Mordoru, na východě je ale jasno. Podle mraků to vypadá na bezvětří. To nemám rád. Nemám rád, když nebe nedává jasně najevo svoje plány. Jasno na východě totiž může znamenat, že brzo přestane pršet. A to nechci. Ať ještě prší. Aspoň hodinu.

Ten plakát musim sundat. Už mi neni patnáct a samotnýmu mi to připadá trapný mít na stěně ikonickou fotografii ikonickýho zpěváka. S ikonickou levorukou kytarou. S ikonicky zapálenou cigaretkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Doprdele, to je dobrá fotka. Teče z ní tolik patosu, že člověk přemejšlí, jestli to byl záměr fotografa, nebo jenom náhoda, která se patosem stala až potom, co si Donald pošimral šedou kůru mozkovou brokovnicí.

Přestává pršet. Jdu ven dejchat město.