Padesát jedna

Z polovičního spánku mě probouzej turbulence. Jsou to klasický klepačky, co člověk zná z přeletů nad horskejma oblastma. Chvíli se tomu snažim nevěnovat pozornost, ale ani po pěti minutách turbulence neustávaj. Vypínám zatemnění okýnka pomocí trojstisku tlačítka. Tuhle rádoby futuristickou vymoženost má Dreamliner, a já doufám, že ji Boeing do jinejch letadel už dávat nebude. Po minutě se za oknem konečně začíná rozednívat. Padá mi čelist a lepim se nosem na sklo, jako když mi bylo pět a kolem našeho paneláku projelo hasičský auto.

Hlavák, sedm ráno. S ještě zalepenejma očima stojim na peroně a čekám na RegioJet do Brna. Jsem promrzlej na kost, takže mám problém vlízt do vagónu. Vlak je tak narvanej, že se lidi usazujou až do Libně. Naproti přes uličku si sedá Simona. Před pár lety jsme byli na rande. Bylo léto, vedro k padnutí. Váleli jsme se na paloučku v Riegráku a pili pivo. Pracovala na veterině a o víkendech obrážela zemi s moravskym tanečnim folklórnim souborem. Měli jsme oba hrozně na salámu, takže to bylo zábavný rande. Bavili jsme se o kultuře i o politice. Řikali jsme si blbý vtipy a oba se jim smáli. Druhej den po schůzce mi napsala, že se ještě nedostala z rozchodu, takže se už neuvidíme. A teď tu sedí. Neni vůbec vhodný se spolu začít bavit, ale zároveň člověka napadne, jestli by se neslušel aspoň ten pozdrav? Neslušel. Pardubice - Simona mizí v davu vystupujících lidí. Kniha je dočtená a zpátky ni list.

Nekonečný pohoří se jako oceán táhne do ztracena. Ze severu na jih, ze západu na východ. Ani stopa po civilizaci. Jenom zvlněná plastika, kterou tu a tam někdo posypal moučkovym cukrem. Hledám nějaký měřítko, ale je to bez šance. Jsme tu jenom my a hory. Pohoří Ťan-šan. Někde pod nim už začíná Himálaj!

Brněnský hlavní nádraží je prazvláštní. Jakoby vědomě odmítalo fakt, že je hlavnim nádražim v druhym největším městě naší země. Jakoby mu bylo jedno, že stojí na páteřní železniční lince střední Evropy. Prostě ho to nezajímá! Odmítá přijímout skutečnost, že se v něm v deset ráno nedá hnout a že je průchod pod kolejištěm kapacitně poddimenzovanej. Nemáš sem jezdit, vole. Chtěl si do Brna, tohle je Brno! Jen se braň. To, že jseš ale absolutně nekompetentní dokazuje i to, že nový hlavní nádraží bude stát úplně jinde, než stojíš ty! Brno neni na hovno, tak proč by mělo bejt na hovno jeho nádraží?

Dvě korejský babičky a spolu s nima celý letadlo tvrdě chrápou. Tenhle výhled si užívám sám. Sice mi obě spolucestující nabídly po snídani a po obědě žvejkačku, ale přece je nebudu budit. Určitě jsou na podobnou podívanou už zvyklý. Chystá se soumrak a hory jsou nasvícený tak, že to vypadá, jako by v okolí jejich vrcholků hořelo. Užívám si každou vteřinu tohodle pohledu. Po dvaceti minutách hory pomalu ustupujou prvnim vesničkám. Až teď si uvědomuju, že jsem nevyfotil jedinou fotku. Bylo to ale soukromý představení. A má to tak i zůstat.

Ne všechno musíš vyfotit. Ne všechno musíš udělat.