Padesát

Po všech těch letošních low costech jsou Turkish Airlines vítanou změnou. V economy je nejen místo na nohy, dokonce dostávám i teplou a dobrou snídani s moučníkem.

Nový istanbulský letiště je nechutně velký. Skoro bych řekl až zbytečně velký. Atatürkovo už ale kapacitně nedostačovalo a jeho další expanze už nebyla kvůli okolní zástavbě možná.

Jenom pojíždění na stojánku trvá dvacet pět minut. Čočík v jednom ze svejch reportů tohle letiště hrozně sepsul. Začínám chápat proč. Terminál je nelogicky uspořádanej. Ukazatele a navigační schémata jsou dost neintuitivní, což je to poslední, co od ukazatelů a schémat chceš. Než dojdeš na metro, zestárneš o pár let.

Několik lidí mi povídalo, ať prej píšu víc o tom, co na svejch cestách navštěvuju. Asi je zklamu, ale dělat to nebudu. Cestování je pro mě hodně osobní záležitost. Rozhodně nejsem ten typ, co musí navštívit všechny turistický atrakce a vyfotit se před všema památkama, o kterejch se psalo v Lonely Planet. Jsem spíš ninja turista. Vždycky se snažim splynout s místníma a pokud možno nijak nevyčnívat. Pokud dav turistů směřuje jednim směrem, jdu automaticky tim opačnym. Ne snad, že bych nedokázal ocenit architekturu, její kvalitu, účel, vliv nebo její historickou hodnotu. Davy – především ty turistický – mi ale často přivozujou silný úzkosti. Takže zatímco někomu může večeře na Eiffelovce připadat jako ta největší romantika, pro mě je to spíš noční můra následovaná mírnym PTSD.

Já si radši sednu na lavičku a koukám kolem sebe. Na lidi. Jak tu žijou, co dělaj, co jedí, co pijou, jak se bavěj, jak se dopravujou z místa na místo. Návštěva památky ti toho o zemi často moc neřekne. Rozhodně ne víc, než ti o ní řekne jakákoliv knížka nebo dokument. Národ totiž netvořej baráky. Tvořej ho lidi, jejich zvyky a jejich chování. Pokud chceš jakoukoliv zemi opravdu poznat, musíš poznat její obyvatele. Bez toho to nejde. Chceš pochopit obyvatelstvo Česka? Nechoď do svatýho Víta, zajdi radši do hospody!

Místa, na který chodim, tak často nemám odněkud vyčtený. Prostě na ně při svejch bezcílejch procházkách narazim. O to větší radost z nich potom mám. Jasně, někdy je to dobrodružný, a ano – ne vždy v tom dobrým slova smyslu. Ale i to je součástí zážitku!

Vedle mýho nedopitýho kafe si právě ustlala mourovatá kočka. Kočky maj v Istanbulu historicky výsadní postavení. Částečně kvůli islámu, kterej je považuje za čistý, ale především proto, že kdysi hlídaly městský zásoby potravy před hlodavcema. Pokud si tak nějaká micka ustele uprostřed silnice, prostě tam zůstane. Auta počkaj, někdo ji třeba jenom naláká na pamlsek pryč. Nikdo ji ale nebude násilim vyhánět, syčet na ni nebo na ni brát koště. Kočky se tu válej v kavárnách, restauracích, v shopping mallech, na lavičkách v parku – a jedna se mnou dokonce vlezla do tramvaje, jen aby vystoupila o zastávku dál. Istanbulkartu na socku samozřejmě neměla.

Další dva dny věnuju pochůzkám po evropský i asijský části města. Plavba přes Bospor je dechberoucí. Až tady člověku dojde, jak obrovský město Istanbul je. Po šedesáti kilometrech v nohách se pomalu chystám na závěr týhle cesty. Poslední den zakončuju občanskou povinností. Cesta k volbám do PS PČR je očistec. Musim vzít dva autobusy. Metro a tramvaje tu fungujou dobře, autobusy ale jezděj tak, jak se jim chce, respektive tak, jak se jim to v extrémnim provozu zrovna povede. Jízdní řád autobusů je v Istanbulu čistě orientační. Tak orientační, že na některejch zastávkách radši ani žádnej není. Na přijíždějící autobus musíš zamávat. A když řikám zamávat, myslim tím opravdu zamávat. Ledabyle zvednutou ruku ti projíždějící autobus možná tak amputuje. Skákej, mávej rukama — jako kdybys chtěla upoutat pozornost pátracího letadla v Andách.

Třetí autobus konečně zastavuje. Je v něm asi osmnáct milionů lidí a jízda v něm je tak velmi kontaktní. Po půl hodině vystupuju na zastávce poblíž Maçka Parkı. Vydržim hodně, ale cestu istanbulskym autobusem už asi nikdy v životě absolvovat nemusim. Za zastávkou se dávám doleva a po pár minutách přicházim k nenápadnýmu domu, na kterým vlajou česká, evropská a ukrajinská vlajka. Začíná pršet. Pracovník konzulátu čeká před budovou a s úsměvem mě zdraví.

„K volbám, k volbám?“

„K volbám!“ povidám.

„Tak pojďte dál! Vodu? Kávu? Nepotřebujete na toaletu?“

Letos je voličům v zahraničí přiřazenej jihomoravskej kraj. Hezké! Po odvolení se se všema loučim. Po budově se nesmí chodit bez doprovodu, takže čekám na zaměstnance, kterej mně cestou ze schodů vysvětluje, že maj dneska všichni dobrou náladu, jelikož tu večer bude mejdan s Turkama.

Přestalo pršet, takže zpátky do města vyrážim pěšky. Poslední pohled na Bospor a potom metrem na ubytko.

Tohle město ve mně zanechává silnej dojem. Tak silnej, že se sem velmi brzo vrátim. Jestli chceš čistotu, klid a ticho, vyber si asi jinou destinaci. Pokud chceš ale objevit něco, co sice ještě neni úplná Asie, zároveň to už ale neni ani čistokrevná Evropa, nasedej na první letadlo do Istanbulu. A kdybys nechtěla letět, jezděj sem i vlaky. Dokonce sem jezdí i extrémně luxusní a předražená varianta slavnýho Orient Expressu!

Zpáteční let do Prahy mi stvrzuje kvalitu tureckejch aerolinií. Přistání na dvacet čtyřku v Praze je jedno z nejnepříjemnějších, co jsem kdy zažil. Těsně před touchdownem chytáme wind shear. Cejtim, jak letadlo dostává náraz větru z boku a pak hned zeshora. Podle řevu motorů se asi pilot chvilku rozhoduje, jestli to nebude go around. Pak ale natáčí letadlo o 45 stupňů okolo vertikální osy tak, že z okýnka vidim ranvej, na kterou přistáváme. Levý kolo, pravý kolo, znovu levý, znovu pravý — sedáme. Český cestující pičujou, co je to prej za debila? Myslim ale, že právě byli svědky naprosto mistrovskýho pilotního umu. A stejně zatleskali…