Sedmnáct

Léto to pomalu balí a přichází podzim: žně pro psychoterapeuty. Po dlouhý době zasedám a píšu. Proč po takový době sám nevim. Jednak se mi asi nechtělo a jednak vám do toho nic neni.

Zájezd do Paříže byl přesně takovej, jakej jsem si ho představoval. Český řízkaři nadávající na to, že je Eiffelovka docela malá a průvodkyně, jejíž neschopnost správně vyskloňovat slovo kolečko — Omlouvám se vám, že tady takhle bloudíme v kolečcích! — ve mně budila permanentní nutkání prostrčit si čajovou lžičku oční bulvou a vydloubat si tu její češtinu z frontálního kortexu. Paříž jako taková mi nikdy k srdci nepřirostla. Vyhypovaný nudný město, který proslavil Napoleon a štětky z Moulin Rouge, nemá kromě neuvěřitelnýho kvanta muzeí co nabídnout.

Je dvacátýho srpna, jedenáct hodin večer a tak vyvěšuju na balkon vlajku. Touhle dobou už měly první tanky namířeno ke Košicím. Přemejšlim, že bych s českou vlajkou věšel i slovenskou, protože jsme v těchdle sračkách byli spolu. V tomhle případě ale beru českou vlajku jako československou. Kamarádka se mě minulej rok ptala, proč to dělám. Proč prej se rejpu ve starejch věcech. Poznamenala taky, že věšenim vlajky na výročí invaze podněcuju k nenávisti k Rusům. Mimo, holka! Střílíš mimo! Pokud v někom naše vlajka vyvolává nenávist k Rusům, nedokážu ani s veškerou snahou vysvětlit, jak moc je mi to jedno. Věšení vlajky je pro mě prostym mementem osmašedesátýho a chvíle, kdy se tahle země změnila v bandu práskačů, zmrdů a vychcánků. A protože jsou dopady týhle svinský srpnový noci na Češích viditelný ještě dneska, budu vlajku věšet dál.

V stínu kapradiny zhas, svět pod hlavou měl. RockZone začíná bejt nějakej měkkej. Tuhle mám ale rád. Následuje Breaking the Law od Judas Priest. Vypadá to, že se DJovi splašil randomizér… Radio 1 bude lepší volba pro tuhle noční hodinu. Jednak proto, že jdu spát, ale hlavně proto, že je jejich noční produkce často k nerozeznání od rádiovýho šumu. A šum mám rád.