Osmnáct

Venku zase prší. Noční Praha se připravuje na novej pracovní tejden a já vyrazil k Mánesu na pár piv. Zapaluju si před barem cigaretu a odklepávám popel do připravenýho popelníku, kterej asi ještě pamatuje Gottwalda. Bar nemá žádnou markýzu a tak se krčim u zárubní dvěří, abych nekoupil jednu za krk.

Zabíjim cigaretu v půlce a jdu zpátky dovnitř. I když už zákaz kouření platí skoro tři měsíce, tenhle bar smrdí jako by se ho paragrafy netýkaly. Kouřilo se tu tak dlouho, že to bude chtít tak dvacetkrát vymalovat, než tenhle smrádek zlikvidujou. I když jsem kuřák, je mi tenhle odér naprosto odpornej. Smrad tabáku smíchanej se smradem zaschlýho piva na ubrusech je natolik unikátní, a pro Česko tak specifickej, že by měl bejt v nějaký formě součástí vlastenecký expozice Národního muzea.

Dopíjim druhou sklenici Guinesse a čekám, až venku přestane pršet. Martin s Petrem zrovna probíraj izraelsko-palestinskej konflikt. Zase. Už mě to nebaví. Uprostřed Martinova monologu o tanku Merkava se zvedám a jdu platit. Nepřipadá mi to nějak nevychovaný. Můj názor znaj. A taky věděj, že jsou témata, o kterejch se s nima bavit nechci. Ne, že bych se o nich nechtěl bavit obecně, to vůbec ne. Rád si občas poslechnu názory na současný světový dění, ať už jsou sebestupidnější. Ale s těmahle dvěma nemá žádná debata větší smysl. A už vůbec ne debata ohledně Izraele a Palestiny. Jeden fandí jedný straně, druhej druhý. A to se nezmění. Argumenty zleva i zprava nepadaj na úrodnou půdu. Celá ta diskuze je vlastně skvělou paralelou k celýmu blízkovýchodnímu konfliktu. Jsem z celý tý jejich pitomý debaty otrávenej. Otrávenej tak, že jim ani nic neřikám. Jenom vybaluju nějakou stupidní výmluvu a odcházim z baru.

Zrovna hrajou Heroes od Bowieho. Single verzi. Tu mám nejradši. Je to ale ten novější remaster, kterej nemám rád. Je tam pár pasáží, kde už je digitální zásah dost znatelnej, což takhle skvělej song hrozně zabíjí.

Nechci si brát taxíka, ani Uber. Chci jet tramvají. Jenže dojít k divadlu na dvacetdvojku pravděpodobně znamená promoknout na kost. Vyrážim. Moje nenávist k deštníkům se hodně rychle mění v nenávist k mojí nenávisti k deštníkům. Nikde ani živáčka. Asi jsem jedinej magor, kterej je v tomhle počasí venku. Déšť ještě zesílil. Šítkovská věž zrovna dostala zásah bleskem. Pěkná a ohlušující podívaná, ale začínám bejt trochu nervózní. Přidávám do kroku. U Nový scény stojí krásná holka ve velký večerní a zoufale se snaží schovat před deštěm. Příjíždí tramvaj. Z okýnka druhýho vozu sleduje promoklou slečnu starší chlapík. Jakmile tramvaj zastavuje, vybíhá ven. Přistupuje ke slečně a nabízí jí nouzovej úkryt pod svym deštníkem. Podle zdvořilostních frází je mi jasný, že se neznaj a že jsem zrovna svědkem prvotřídního gentlemanství. Potřebuju deštník. Nasedám do té trojky. Ze zadní plošiny pozoruju tenhle meteorologicky vytvořenej pár a v duchu si s chlapíkem dávám vysokejch pět.

We can be heroes, just for one day…