Třicet jedna

Sobota. Nasedám do dvacetpětky a pouštim si svůj playlist Vypsaný fixy. Všechny břevnovský hospůdky jsou narvaný k prasknutí. Bernard, zasmrádlej Drinopol i Marjánka. Plnej je i dlabačovskej restaurant Malovanka.

Hládkov. Nikdo nevystupuje a nikdo nenastupuje. Jako ostatně vždycky. Zastávka duchů. Tramvaják se snaží stihnout návěst „volno“ na křižovatce, a přidává plyn. Do zatáčky na Patočkovu vjíždí tak rychle, že kosí asi deset lidí v tramvaji. Odstředivá síla se mě snaží vyhodit ze sedačky. Nápravy té trojky se ze uširvoucího skřípění snažej udržet okolky v kolejích. Když řidiči dochází, že jsme tak sekundu od vykolejení, prudce brzdí.

Srdce v mém těle žene moji krev pomocí tepen a žil labyrintem cév.

Vjezdy do Blanky jsou zase zavřený, ale Milada je kupodivu prázdná. Tramvaják zapnul vnitřní osvětlení. Starší pani, co sedí přede mnou, tim probudil. Hrozně se mračí. Sonduje okolní terén, aby zjistila, do který přijíždíme zastávky. Hradčanská. Na prach sračku ožralej sparťan, co nastoupil na Prašnym mostu, se drží tyče a zoufale se snaží napít piva. Většina ale vždycky končí na jeho dresu.

Jsou lana nad propastí, který se podezřele houpou.

Sparta. Gymnasta dopíjí Braníka a chystá se vystoupit. Stojí u předních dveří a čeká, až se otevřou. Neotevřou, protože nejsou na fotobuňku. Pánovi, co sedí na přední sedačce, se ho zželelo a mačká za něj tlačítko otevírání dveří. Sparťanovi rázem dochází zázrak techniky z roku 1960, ale místo diků se snaží zachránit poslední zbytky svojí důstojnosti a začíná tlačítko zběsile mačkat taky. Dveře se otevíraj. Tři schody a chlapík bude na svobodě. Už první schod se ale ukazuje bejt nepřekonatelnou překážkou. Trup se naklání dopředu, ale nohy zůstávaj na místě. Sparťan se pouští tyče a kutálí se ven. Perfektní parakotoul zakončuje hlavičkou o skleněnou výplň zastávky. Snaží se zvednout, ale gravitace je silnější. Země mu budiž lehká.

Bacha na heroin a neusnout ve vaně.

Letná. Na schodech technickýho muzea sedí zamilovanej páreček. Přemejšlim, jestli si tohle místo vybrali náhodně, nebo na ně tahle budova působí stejně magicky jako na mě. Na zahrádkách objednávám desítku a z krabičky vytahuju poslední cigaretu. Zjišťuju ale, že si ji nemám jak zapálit. Pokukuju po kolemjdoucích a snažim se najít někoho, kdo kouří. Nikde nikdo. Vracim cigáro zpátky do krabičky. Počkám s nim, až najdu kamarády.

Uwaga, uwaga! Palenie tytoniu powoduje raka!