Třicet dva

Po měsíci si už zvykám na prázdninovej provoz. Na Bělohorský jsou ještě vidět zbytky kaluží z noční průtrže, teplota už ale zase lízá třicítku. Klimatizovaná ForCity. Spolu s bublinkovou fólií považuju klimatizaci za jeden z nejlepších vynálezů lidstva.

Pražský hrad. Na Ministerstvu obrany vlaje vlajka na půl žerdi. Sleduju ji a v hlavě si přehrávám patetický scény z válečnejch filmů. Zalejvá mě při tom pocit falešnýho patriotismu. Každou chvíli by měl na Ruzyni přistávat speciál s padlejma vojákama z Bagrámu.

Královský letohrádek. Postarší turistka s kšiltovkou Red Sox se snaží narvat svoji Visu do raznice na lístky. Hrozně se u toho vzteká. Všichni se jí smějou. Je mi z toho smutno. Dva mladý kluci jí vysvětlujou, že to neni bankovní terminál, takže se musí smířit s tim, že jede načerno. Bostoňačka si nasraně odchází sednout a prohazuje při tom pár fucků a fuckthisshitů. Až na Malostranskou potom nechápavě kroutí hlavou. Oba kluci se zatim snažej udělat debriefing celý situace. Navzájem se uklidňujou, že to mysleli dobře a nechtěli ji přece nijak urazit. Před očima mi běží scéna z Fight Clubu, kdy Edward Norton objímá na terapeutický seanci Boba.

We are men. Men is what we are.

Vstup do metra Malostranská mám hrozně rád. Trojitý dveře do stanice jsou totiž něco jako labyrint pro laboratorní myši. Ve většině případů jsou levý nebo prostřední dveře zavřený. Ten, kdo už tady párkrát byl, ví, že nejrychlejší je vcházet pravejma dveřma a vycházet levejma, popřípadě prostředníma. Takže zatimco etiketou poznamenaní občané plynule vcházej a vycházej ze stanice, pomalejší tvorové se za pomocí logaritmickejch funkcí snažej dostat do vestibulu a z vestibulu, tvoříce při tom obskurní fronty zkracující jejich životy o několik minut. Rozkládací židlička a popcorn. Víc bych v tuhle chvíli nepotřeboval.

This is your life and it’s ending one minute at a time.

Staroměstská. Stojim opřenej o dveře soupravy pod nápisem Neosírejte dveře. Přistupuje mladej pár a staví se vedle mě. Holohlavej parní válec a drobná dredatá brunetka. „Seš naprostej čůrák!” „A ty absolutní píča!” Chci dopřát páru trochu soukromí, ale dochází mi, že pokud se vzdálim, hrozí, že mě dvěstěkilovej svalíček do konverzace přizve taky. V tunelu cestou na Můstek se dialog mění na monolog a vypadá to, že holka brzo jednu chytí. Můstek. Chlapík se sune k výstupu a buší pěstí do tlačítka dveří. Holka zůstává stát. Biceps se ještě otáčí a loučí se se svou milou. „Najdu si tě! Najdu si tě a zabiju tě, ty děvko!”

Koukám na slečnu, jestli snad nepotřebuje uklidnit. Doufám, že ne. Sám bych to teď potřeboval. Všímá si toho. Usmívá se na mě a krčí ramenama. Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Holka vybíhá ze soupravy a mizí v ranním chaosu stanice.

You met me at a very strange time in my life.

Marla mě drží za ruku. Mrakodrapy padaj. Pixies a mír.