Třicet osm

Dlouho se mi o tobě nezdálo. Pamatuješ, jak jsme za školou hráli Pogy a cucali Jesenku? Marek ti na těláku podrazil nohy a smál se.

V dlabačovskym kině je vždycky příjemnej chládek. Škoda, že v něm zrovna nejsem. Jedu stodevadesátjedničkou na Smíchov. Klima jede, ale těžce nestíhá. Litr vody, jindy vcelku bezcenná komodita, je teď můj nejlepší kamarád. U nohou mi leží čísi ovčák a nevypadá, že by se v následujících letech chystal zvednout.

Na Andělu to vypadá jako v uprchlickym táboře. Obzvlášť dneska. Vyzvednout knížku jsem plánoval pěšky, svoji oblíbenou trasu Nerudovkou ale rád vynechám. Je pětatřicet stupňů. Pozvání na koupaliště od kamarádů odmítám taky, jelikož tušim, že podobnej nápad dostalo i několik dalších Pražanů.

Nemám rád, když lidi nadávaj na počasí. Je to počasí. Nikomu nic nedluží. Jasně, nemám z něj vždycky radost, ale že bych mu jeho vlastní existenci musel vyčítat? Trochu nespravedlivý.

Jen si vzpomeň, kolikrát ti počasí posloužilo jako ta nejlepší výmluva, proč něco nedělat? Nebo kolikrát zafungovalo jako poslední pokus o záchranu uvadající konverzace, případně jako pokus o zahájení konverzace nový?

„To je hic, co?”
„No, to mi povídej.”
A konverzuješ!

S knihou v batohu vycházim na rozpálenou Radlickou radiálu. Představa nástupu do jakýhokoliv dopravního prostředku městský hromadný dopravy mi způsobuje mírnou závrať. Stejně tak chůze kamkoliv. Za skleněnou výplní vstupu do CineStaru na mě před chvilkou poblikávala reklama na ledově vychlazenou Colu. Možná si k ní dám i film. Tyhle proradný multiplexy těžící z mojí absence energie a morálky.