Čtyřicet

Trump byl oranžovější než obvykle. Možná se mu do obličeje odrážel ten červenej koberec, kterej se pro Putina rozhodl nachystat.

Jeden z nejhezčích přirozenejch výhledů na Prahu je z Chotkovejch sadů. Z Petřína je to už moc placatý, z Letný je tam moc Žižkova. Z Vyšehradu chybí Vyšehrad, z Dívčích hradů je tam toho Vyšehradu zase moc. Jasně, z Chotkovejch sadů zase chybí hrad, ale ten v konečnym důsledku neni tak důležitej. To nejhezčí z města je pod nim a okolo něj.

Prší. Sedim na lavičce u letohrádku a představuju si, jakym hlasem asi mluví můj vnitřní vypravěč. Je to určitě zvučnej hlas. Rozvážnej a hlubokej, připomínající hlas Philipa Marlowa. Je trochu nesrozumitelnej — to dělá ta zapálená cigareta v koutku. Tahle představa je potom zabalená do černobílý estetiky nočního města, ve kterym je tou jedinou známkou života pára stoupající skrz poklopy kanálů a taky poblikávající neon vývěsního štítu místního baru. Ve skutečnosti ale bude ten hlas znít spíš jako Charlie z It's Always Sunny in Philadelphia, a jako podklad bude hrát Vjezd gladiátorů od Fučíka.

Rozepínám zip stanu, kterej se z posledních sil snaží nezkolabovat. Nad hlavou mi burácí řev turbíny a země kolem se otřásá. AeroTaxi do Nuuku kupodivu lítá i v noci. Pouliční osvětlení je v Grónsku zbytečnej luxus. Když jsme si po setmnění stavěli stan na místnim paloučku u zátoky, přehlídli jsme, že si ho stavíme hned vedle heliportu. Člověk by pro něj čekal lepší indikaci než jen starou rezavou ceduli. Blikající světlo, maják nebo velkej nápis. Cokoliv. Navigační světla přistávací plochy se ale očividně zapínaj, až když se čeká nějaký přistání. Piloti si je pravděpodobně na dálku zapínaj sami.

Svatej Gabriel na Smíchově je zvláštní stavba. Moderní budovy v jeho okolí mu nesvědčej. Vypadá díky nim jako zámek Popelky v Disneylandu. Sedim pod oknem Klenbovýho sálu a poslouchám Pavlovu hru na handpany. Čim víc ezo hudba, tim dál se od ní držim. Pavel to ví, takže mě na svoje akce zve většinou jenom ze slušnosti. Ale dneska jsem se zastavil — nejen ze slušnosti. Po koncertě spolu procházíme budovu. Zastavujeme se v kostele. Dlouho jsem nebyl v kostele, většinou ale takhle nevypadaj. Tenhle má spíš atmosféru budhistickýho chrámu. Obrovskej krucifix vlevo od oltáře ale prozrazuje, že budhistickej nebude.

Nějaká paní s pánem tu hrajou na gongy. Bude to asi hrozně náročný. Běhaj z jedný strany na druhou. Vypadá to jako nějaký baletní představení. Jenže gong neni moc melodickej nástroj, takže, i kdybys kolem něj dělal stojky, zní pořád stejně. Kouká se na to hezky, ale celý by to vlastně fungovalo i bez těch gongů.

Cestou domů usínám v tramvaji a přejíždim výstupní zastávku. Za ten příjemnej sen to ale stálo.

Kejchnul jsem si a nemůžu najít kapesník. Cestou do koupelny zakopávám o robotickej vysavač, kterýmu se nahlas omlouvám.