Čtyřicet jedna

Pamatuješ časy, kdy nepřijít domů včas nebyla jenom nepříjemnost, ale skutečnej problém? Problém, kterej nepředstavoval jenom zaracha — ten byl by default za to, že existuješ. Pokud si ale nepřišla v sedm, ve kterejch si slíbila, znamenalo to, že museli rodiče řešit tvoji nepřítomnost. Moc možností ale neměli. Jít ven a hledat Tě, nebo volat policii. To byla víceméně celá nabídka možností. Ještě teda existovala bonusová možnost vyšší střední třídy, a sice zavolat matce kamarádky, se kterou Tě máma viděla naposledy. Samozřejmě, že volala matka a samozřejmě, že volala matce — otcové v devadesátkách neexistovali. Jenže udělat tohle už bylo poměrně nebezpečný. A často i nemožný. Ne všechny matky disponovaly pevnou linkou. A když disponovaly, co když byla jejich ratolest už dávno doma a Tvoje máma tak riskovala příšerný faux pas?

Takže když si potom v půl osmý dorazila domů, ten vejprask byl naprosto zaslouženej. Dneska jsem chtěl dát pěstí prodavači z Vodafonu za to, že mi tvrdil, že maj stoprocentní pokrytí signálem. Udělat někdo mně to, co jsme dělali našim, z Pankráce už nevylezu.

Kdy poprvé si měla potřebu mít u sebe hodiny? V jakýkoliv podobě. Na ruce, v kapse. Já asi až na střední, když jsem musel chytat autobusy do jinýho města. Do tý doby ale můj život řídil budík od rodičů, večerka od rodičů a zbytek řídil školní zvonek. Hodiny nepředstavovaly zásadní autoritu, kterou bych se měl řídit. To je možná ta dospělost. Čas. Čas a to, že si ho začneš měřit a hlídat.