Tag #prší

Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Ráno mě budí déšť za oknem. Je něco po osmý. Vařim si kafe a pouštim si další epizodu Kocourů paní Figgové. Nevim proč, ale nic jinýho jsem na týhle cestě zatim neposlouchal. Ani hudbu. Po sprše začínám balit. Nemám teda moc co — byl jsem tu jen jednu noc, spíš teda přeskládávám rozbordelenej batoh.

Pršelo. Už zapomněl, jak mu déšť chyběl. Stesk po dešti se mu přes všechny starosti a povinnosti v hlavě rozpil do ztracena. Nahradila ho únava, výčitky z nezaplacených složenek a všech těch narozeninových a zásnubních oslav, ze kterých se s elegancí pumy našlapující v minovém poli vymluvil.

Trump byl oranžovější než obvykle. Možná se mu do obličeje odrážel ten červenej koberec, kterej se pro Putina rozhodl nachystat. Prší. Představuju si, jakym hlasem mluví můj vnitřní vypravěč. Je to určitě zvučnej hlas. Rozvážnej a hlubokej, připomínající hlas Philipa Marlowa. Je trochu nesrozumitelnej — to dělá ta zapálená cigareta v koutku.

Venku zase prší. Dočítám další kapitolu knížky Mikoláše Tučka a řikám si, jestli budu mít taky někdy důvod napsat malou sbírku pamětí a hlavně, jestli v nich bude vůbec o čem psát.

U Glaubiců je plno. Bouřka zahnala půlku města do hospod. Pracuju s Honzou na třetím půllitru prazdroje a bavíme se o tom, jak se daří Rodenovi v jeho roli terepeuta Pošty. Přichází Martin. Ani si nesundal bundu a už vytahuje novinky z bulváru. Poláci k nám zase dovážej zkažený maso a Martin to komentuje větou „Co od Poláků taky čekat, že jo?”

Venku zase prší. První rány tejdne jsem vyléčil dvěma Prazdrojema a jdu se připravovat na úterý. Želivského. Odpočet do příští soupravy zamrznul na pěti minutách a deseti vteřinách. Jsem tu sám. Procházim se po nástupišti sem a tam. Koukám na číslice na žlutý trakční kolejnici a snažim se v nich najít nějakej smysl. Asi nějakej maj, ale na jejich dekódování nemám momentálně dostatek energie.

Venku zase prší. Bouřka. Čekal jsem na ni tak dlouho, že už jsem úplně zapomněl, jak moc mi chyběla. Z našeho akvárka sleduju židovský hřbitovy a parkoviště před budovou. Zaparkovaný auta dostávaj solidní masáž a nebe prořezávaj blesky. Sleduju tu dokonalost a nevnímám, co se kolem mě děje. Moji meditaci zabíjí kolega, kterej se očividně celej den kope do prdele. „To si ještě nikdy neviděl bouřku, ty vole?”

Venku zase prší. Poprvý zažívám boční vítr při přistání na Ruzyni. Nic příjemnýho. Návraty domů z cest jsou vždycky bolestivý. Tentokrát i proto, že mě poprvý v životě dohnal jet lag. Teda pásmová nemoc, jak se tomu řiká v českejch vodách.