Čtyřicet dva

Pršelo. Už zapomněl, jak mu déšť chyběl. Stesk po dešti se mu přes všechny starosti a povinnosti v hlavě rozpil do ztracena. Nahradila ho únava, výčitky z nezaplacených složenek a všech těch narozeninových a zásnubních oslav, ze kterých se s elegancí pumy našlapující v minovém poli vymluvil.

Usmál se. Našel rytmus v chaotickém přívalu kapek bubnujících na parapet a začal si podupávat pravou nohou. Déšť zesílil. Přidal i levou nohu a začal počítat dvaatřicetiny.

To-hle-to je prv-ní do-ba.
To-hle-to je dru-há do-ba.
To-hle-to je tře-tí do-ba.
To-hle-to je čtvr-tá do-ba.

Zahřmělo.

Ivana si vzala Radka, Petr si vzal Denisu, Lucie si bere Karla, Filip si vzal Anetu.

Dvě doby chyběly. Vždycky mu dvě chyběly. Bylo jedno, jestli je rozdělil vedví, na čtvrtiny, osminy nebo snad čtyřiašedesátiny. Chyběly.

Pavlovi je čtyřicet let, Lukáš slaví v prosinci. Martině se blíží třicet. Jakub letos neslaví. Lepší, že chybí dvě. Sudá je vždycky lepší než lichá. Chybí sice dvě, ale chybí spolu.

Hromy už se ozývaly z větší dálky. Úsměv mu mizel z tváře, jak poslední kapky s okázalým důrazem ohlašovaly blížící se konec deště. Každou další kapku dělil od té předchozí delší časový úsek, a padala s větší silou.

Ještě jedna. Ještě druhá.