Čtyřicet pět

Železniční zastávka Vilnius je útulná stavba, kterou bych sice do žebříčku nejhezčích evropskejch nádraží nezařadil, ale účel plní. Je tu všechno, co potřebuješ – trafika, kavárna, lavičky, záchody.

Architekt se tu moc nenadřel, ale vysloveně ošklivá ta budova taky neni. Vycházim před nádraží a rozhlížim se. První kontakt s městem, když vyjdeš ven, je hrozně důležitej. Nádraží se často nacházej v místech, který nedávaj smysl. V dobách rozvoje vlakový dopravy se totiž územní plán moc neřešil, takže se nádraží postavilo tam, kde se předpokládalo, že jednou vznikne velká zástavba. Jenže ne vždycky vznikla. Ve Vilniusu je ale nádraží přesně tam, kde bejt má. Neni v centru, ale je tak blízko, že tam dojdeš v klidu pěšky.

Zatim jsem s timhle městem spokojenej. Všechno tu funguje, všechno dává smysl. Nepotřebuješ mapu ani navigační tabule. Město Tě samo vede tam, kam potřebuješ. Stačí následovat nejširší chodník a mírný náznaky kolem. První bod před nádražim je plácek s lavičkama a chodník. Dál zastávka MHD, za ní kola, pak taxíky. Hierarchie je jasná, hned víš, co máš dělat. Auta jsou tu tolerovaný, ale rozhodně nevládnou.

Přicházim k hostelu, kde budu trávit další dvě noci. Je malej, útulnej a čistej. Za 25 euro na noc víc než fér. Je sedm večer a po hodinách ve vlaku potřebuju protáhnout nohy. Rychlá sprcha a vyrážim do města. Všechno je tu blízko. Centrum má tak dva kilometry čtvereční. Chrám, kostel, synagoga, náměstí, hrad, muzeum, náplavka. Sympaticky kompaktní. Je zvláštní, když jako Čech dorazíš do hlavního města a řekneš si: „Jak roztomilé!“

Prahu jsem nikdy nebral jako extra velkou metropoli. Vilnius je ale taková Malá Strana rozšířená o průmyslovou a obchodní zónu. Den v Brně ti nestačí, abys ho poznal. Ve Vilniusu jo. Celý širší centrum jsem prošel dvakrát tam a zpátky. Zastavil jsem se i v hipsterský čtvrti Užupis, což je takovej místní fenomén. Maj vlastní ústavu, vyvěšenou v mnoha jazycích. Když budeš dobře koukat, najdeš tam i češtinu.

Je tu příjemnej klid. Nikdo nikam nespěchá. Myslim, že jsem tu neslyšel troubit jediný auto. Velkou část obyvatel tvoří polská diaspora. Skoro čtvrtinu. Může za to hlavně historie, kterou Tě tu nebudu nudit. Kdyžtak si to dohledej, stojí to za to. Spoiler: Pobaltí nemá veselou minulost. Ale upřímně – která země ji veselou má, že?

Druhej den začínám prací. Sedám do kavárny BREW, kde maj výborný a levný kafe. Místo dělaný pro digitální nomády. Quiet zóna, silná wifi, spousta zásuvek. Moc příjemný.

V podvečer jdu na Horu tří křížů. Docela výšlap, ale stojí to za to. Vedle památníku ze 17. století je tu i epickej výhled na celý město. Zase začíná pršet. Místním to vůbec nevadí – nemaj ani deštníky, prostě moknou a jsou v klidu. Já už asi taky. Ještě jednou procházim centrum a u náměstí se stavim na něco malýho k jídlu. Padá noc, tak se vracim na hostel zabalit, ráno vstávám nesmyslně brzo.

Brzký vstávání nesnášim, ale v cizině mi to vadí míň. Cestou na nádraží fouká silnej vítr. Do odjezdu mýho vlaku zbejvá necelá hodina. Venku si dávám kafe a cigaretu. Nádraží ještě pospává, ale první lokomotivy už přivážej pracující lid do metropole. Paní v oranžový vestě sbírá před vchodem vajgly a další bordel ze země. Usmívá se, občas si zapíská. Přijde poryv větru a všechno jí to z lopatky zase odvane na chodník. Vůbec to neřeší, dál si píská.

Ten Camus měl asi pravdu. Člověk si prostě musí představit Sisyfa šťastnýho.