Devět

Klepu prstem na teploměr, abych se ujistil, že funguje správně. Je digitální, takže mi okamžitě dochází, jak nesmyslnou věc jsem právě udělal. Venkovní teplota: -15 °C. Vycházim na ulici a v duchu proklínám Sencor, jelikož mi připadá, že jsou jejich meteostanice až moc optimistický. Tohle totiž neni mínus patnáct. Nemůže bejt. Tohle bude odhadem mínus miliarda. Lidi přimrzaj k chodníkům, auta jezděj krokem, ptáci padaj z nebe. Soused se nemůže dostat do auta, jelikož mu zamrzly dveře.

Silnice jsou poloprázdný. Možná i proto, že veškerý auta stojej zamrzlý u baráků, popřípadě roztřískaný ve škarpě. Pár řidičům očividně uniklo, že při mínus patnácti silnice namrzaj. Já auto nechávám spát a vyrážim do práce sockou. Čekání na zastávce krátim vyfukovánim koleček páry. Všímá si toho starší pani vedle mě. Nejdříve se na mě usmívá, když ale vidí, že v tom pokračuju, její mimika se mění. Po desátym obláčku poodchází o pár metrů dál. Myslim, že si mě právě ocejchovala jako mentála. Přijíždí přetopená Té trojka a já sedám na dvojku k oknu. Na Malovance přistupujou japonský turisti z Pyramidy. Divim se, Japonci v Praze si většinou vybíraj jiný hotely. Ne, že by tenhle hotel byl nějakej póvl, nejde se v něm ale zbavit dojmu, že jste právě odcestovali v čase do osmdesátejch let. Z nějakýho důvodu se ale Pyramida v poslední době těší velkýmu zájmu japonskejch baťůžkárů.

Jakmile vyrážíme ze zastávky, turisti z Tokio Hotel nabíjej foťáky a kropěj všechno okolo sebe. Lavičky, zdi, zábradlí, asfalt, pouliční lampy. Bude to parádní rodinný album. Na to, jak disciplinovanej národ Japonci jsou, dělaj při vystupování z tramvaje neuvěřitelnej bordel a zmatky. To, že nepustěj nikoho ven, když tramvaj zastaví na zastávce, která ještě neni jejich, to bych pochopil. Proč ale ve skupině čtyřiceti lidí jezděj tramvají z Malovanky na Brusnici, to už moc nechápu. Nemyslim si přitom, že bych byl hloupej člověk. V obrázkovejch početních kvízech na Facebooku vždycky boduju. Z Jungovejch pamětí jsem přečetl celejch dvacet stran, mám vlastní názor na palestinsko-izraelskej konflikt. Vim, jakej je rozdíl mezi Litvou a Lotyšsskem a dokonce mám i povědomí o tom, jak funguje elektromagnet. A taky vim, že i ten nejblbější chytrej telefon vám řekne, že použít k cestě z Malovanky na Brusnici chůzi je ta nejrozumnější a časově nejefektivnější možnost dopravy.

Turisti v Praze jsou hodně speciální skupina lidí. Neni to tim, že jsem tu doma a turistama pohrdám. Turisti v jinejch místech země i v jinejch zemích jsou ale jiný. Teda turisti jsou to pořád, ale uplně jinak se chovaj. V Praze na ně ale dopadá uvolněnost metropole – uvolněnost, která neni nikde jinde ve světě k vidění. A když o tom teď tak přemejšlim, neurvalý chování návštěvníků našeho hlavního města se jim vlastně vůbec nedá vyčítat.

Řvát v tramvaji, chlastat dokud nohy nesou, zvracet z Karlova mostu do Vltavy a přejíždět lidem na zastávkách nohy Segwayema. To jsou prostě věci, který jinde dělat nemůžete. Nebo můžete, ale flojdi a občani vás hodně rychle hoděj zpátky do klidu. Jsme ale v Česku a mravy jsou tu přeci jen uvolněnější, než je tomu ve zbytku Evropy. A i když tu máme stejný zákony a hodně podobný předpisy jako kdekoliv jinde, je to tu jiný. My totiž na věci tak nějak víc sereme. Ne jako Španělé. Ty na věci neserou, ty na ně jen maj víc času. My na ně ale sereme, i když čas nemáme – to je vlastně taková definice Čechů ve zkratce. Takže až budete příště nasraný na turisty v centru, uvědomte si, že tu možnost vylejt se jak vázy a procházet se při zapadajícim slunci po nábřeží s flaškou v ruce, máte i vy.