Deset

Venku zase prší! Už jsem myslel, že se toho v lednu nedočkám, ale můj tanec deště, co jsem ráno vytřihl ve sprše, očividně pomohl. Je plus šest a V Jirchářích je tma. Člověk by čekal, že tu město investuje aspoň do jedný pouliční lampy. Nesvítěj ani hospody. Vyrážíme z Dutch Pubu, kde nám slušně oznámili, že podnapilejm nenalejvaj. Cestou do další zastávky zakopáváme o vánoční stromky, co lidi exkomunikovali na ulici v domnění, že se s nima metropole nějak vypořádá. Miluju centrum Prahy. Petra pořebuje čůrat, takže hledám světlo. Petra mi v plužení vypráví, že její manžel zrovna dostal práci v Preciose, takže považuju tuhle situaci za o to víc absurdní. Hobluj, Pavle! Víc lustrů pro Prahu!

Nečekám už žádný zázraky. Hledám svítilny Pilsner Urquell, ale ve výsledku je mi to vlastně jedno. Jestli bude svítit Kozel, nebo Lavazza… Potřebujem jen někam složit hlavy, protože déšť začíná bejt trochu agresivní. Já si ho užívám, ale Petra začíná bejt nasraná a víc promočená, než se sluší na slečnu v doprovodu chlapa, kterej rezignoval na používání deštníku. I když chápe mojí náklonnost k dešti, posílá ho do prdele.

Bar 23 nezní uplně nevinně, přesto se ukazuje jako dobrá volba. „Jedno vám ještě dáme,” pokyvuje slušně nachcanej barman, aniž bychom se ho na cokoliv ptali. Sundaváme kabáty a šály a sedáme na barový židličky. Přemejšlim nad názvem podniku a hledám tajemný spojení číslovky dvacet tři s místnim prostředim. Až po druhym pivu mi dochází, že číslo baru bude mít spojitost s číslem popisnym tohodle baráku.

Opouštíme lokál. Praha spí. Cestou domu se kochám nočnim městem. Chlapík z Uberu vypadá, že jich dneska taky pár dal, ale je vtipnej. V tunelu mi vysvětluje, jak je jedna osmička od Škodovky úspornej motor. Trochu mě tim nasírá, jelikož ho mám taky a zatim mně moc úspornej nepříde. Déšť ustal a vystřídal ho zase sníh. Ach jo.

Jana Kratochvílová vyřvává z rádia. Dlouhá bílá žhoucí kometa, může být už dáma stoletá. Mně je však míň, dvacet a pár. Jo, holka. Bejvávalo. Bejvávalo.