Dvacet čtyři

Venku zase prší, ale nikdo neoživí Kurta Cobaina. Nalevo nic. Napravo nic. Přidávám plyn. Cejtim jak obě nápravy čtyřkolky prohrábly štěrk pod autem. Konečně asfaltová silnice. Táhne se několik kilometrů přede mnou a neni vidět, kde končí. Vede až za horizont. Za ní by už měl bejt severní Atlantik. Projíždim Ísafjörður a nabírám naftu. Na pumpě si dávám kafe. Jsem unavenej. Hrozně unavenej. Nepamatuju, kdy jsem byl takhle unavenej. Ale musim jet dál. Do cíle je to ještě dvě stě kiláků a začíná se stmívat. Pouštim In Utero, potřebuju se probrat. Příjiždim k pobřeží. Přede mnou neni nic, jenom oceán. V dálce se rýsujou obrysy Grónska, ale dost možná se mi to jenom zdá.

Venku zase prší, ale nikdo neoživí Johna Lennona. Konečně Brno. Netušil jsem, že tuhle větu někdy řeknu. Ale jedeme už deset hodin. Pátej Red-Bull. Ve zpětnym zrcátku kontroluju svoje zorničky. Vypadám jako troska. Hraje nám zrovna White Album od Beatles. Denis pohotově přepíná na rádio, aby zjistil, jak je na tom dé jednička. Vcelku to kvituju. Beatles nám hráli už od Budapešti. U Devíti křížů nehoda kamion versus osobák. Kolona. Proč nás to nepřekvapuje.

Venku zase prší, ale nikdo neoživí Leonarda Cohena. Berlín mi chyběl. A hlavně německý dálnice a německý řidiči. Vracíme se do Prahy a před hranicema si ještě užívám možnost jet 220. Víc to asi pokoušet nebudu. Ben by asi zvládl pár desítek navíc, ale nevim, jestli bych to zvládl já. Nový album Zrní je zase o chlup lepší, než to předchozí. Drážďany jsou za náma a míjíme čim dál tim víc českejch kamionů. „Vítejte v České republice.” Tu ceduli jste tam, vy volové, ani nemuseli dávat. Podle kvality asfaltu si každej řidič snadno odvodí, že už neni v Německu.