Dvacet jedna

Je pod mrakem. Teplota je někde na patnácti a já se v duchu poplácávám po zádech, že jsem si vzal dneska bundu. V Revoluční to zase smrdí jako rok nemytej vágus. Sedám na osmičku a pouštim si Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Na Štefánikově mostě jede partička turistů na Segwayích. Serou mě s tim. Nikde na světe jsem neviděl tolik Segwayů. Proč zrovna tady, v Praze? Ve městě, který je jako dělaný na procházky! Zahejbáme na Nábřeží Edvarda Beneše. What would you do if I sang out of tune… Tma. Ticho.

Probouzim se na Kamenický. Co se stalo? Nepamatuju si. Nepamatuju si vůbec nic. Jenom výhybku na mostě a potom nic. Picture yourself on a train in a station. Díky, Johne, ale přestože musim pochválit dokonalý načasování tvýho příspěvku, vůbec mi nepomáhá. Právě se mi ztratily tři minuty života. Neusnul jsem, to vim jistě. Zmateně koukám po tramvaji, ale nikdo se ke mně nemá, takže se mi asi nic zásadního nepřihodilo. Automaticky si sahám na nos a kontroluju, jestli mi na ukazováčku nezůstala krev. Nic. Všechno vypadá v pohodě. Batoh mám pořád na klíně. Jsem pořád v osmičce a všechno si pamatuju. Jenom ne poslední minuty cesty. Z hluboka dejchám. Hlavně klid. Pokoušim se o nějakou autodiagnózu. Dneska jsem skoro nepil a vůbec nejedl, fajn. Unavenej jsem ale nebyl. Byl jsem vlastně plnej energie. Po chvíli přemejšlení docházim k závěru, že jsem právě omdlel. V sedě. V posraný tramvaji! Ne, tohle nebyl spánek, ani žádná jeho mikroforma. Žádnej sen. Ani s ní, ani bez ní. Žádný pozvolný usínání. Ani jsem nezavřel oči. Prostě jsem vypnul. Jako když vytrhnete zapnutej vysavač ze sítě – šlus.

Vystupuju na Hradčanský a čekám na dvacet pětku. Pořád jsem trochu v šoku, ale město mě rychle staví zpátky na nohy. Tramvaják zrovna přivřel do zadních dveří mámu s kočárkem. Je tak překvapená, že ze sebe ani dokáže vysoukat nadávku. Zasraný tramvajáci. She’s leaving home after living alone for so many years. Znovu si otírám nos a chci si zkontrolovat hřbet ruky. Vim ale, že tam žádná krev nebude, takže jí dávám podél těla a nekoukám se na ní. Kontroluju jí až po pár vteřinách, protože si nemůžu pomoct. Přijíždí poloprádzná dvacet pětka. Sundavám si sluchátka. Nechci přijít o diskuzi asi patnáctiletýho páru, co si sedl přede mě. Jo, tohle bude prdel!