Dvacet dva

Letadlo do Minsku odlítá za dvanáct hodin a můj stav se radikálně zlepšil. Chřipka to neni. Jenom nějaká turboviróza, kterou zatim úspěšně likviduju kombinací čaje a předevšim Paralenu.

Nejsem čajovej, takže mám doma všechno možný. Od normálního Pickwicku az po čaj na zácpu. Dokonce tu mám někde i Loyd Herbal. Ten polskej z Alberta, u kterýho prokázali halucinogenní účinky. Bohužel nevim, kterej to je, protože mám všechno v jedný pixle — krabičky vyhazuju. Doufám teda, že je to ten čaj, co má visačku.

Odpočet na telefonu řve, že si mám dát další tabletu. Mám žízeň. Je pátek a odmítnul jsem všechny kamarády, co mě tahali na pivo, takže si nalejvám skleničku Vatky. Někdo by asi řekl, že zapíjet Paralen whisky neni dobrej nápad, ale co vim, jediný, co se může stát je, že nebude fungovat. Paralen – ne whisky. Ta funguje vždycky. A Vat 69 obzvlášť. Ani vlastně nevim, proč kupuju tenhle brand. Ale myslim, že to bude mít něco společnýho s Bratrstvem neohrožených a mojí oblíbenou postavou Lewise Nixona, kterej na Vatku narazil, když stoprvní dorazila do Porýní.

Je půj jedenáctý večer. Pouštim elpíčko Jefferson Airplane. Dlouho jsem je neposlouchal. Sousedi dělaj takovej bordel, že jim to asi vadit nebude.

Cejtim se zvláštně. Ne špatně. Zvláštně. Pozoruju jehlu gramofonu a pokyvuju hlavou. Naprosto mimo rytmus, což si sice uvědomuju, ale je mi to uplně jedno. Chce se mi tancovat. Což je pocit, kterej mám často, ale moje superego ho vždycky rychle zkrotí. Dneska večer ne. Myslim, že ten polskej čaj fakt neměl visačku. When the truth is found to be lies…