Dvanáct

Zima. Pátek, ale ven se mi nechce. Hledám poznámkovej blok a všímám si zaprášenýho foťáku v šuplíku. Oukej, film v něm je a neni ještě úplně vyfocenej. Docvakávám poslední tři políčka a přetáčim ho. Rozhodl jsem se, že ho rovnou vyvolám. Nic jinýho na práci stejně nemám.

Odlejvám vývojku do sklenice o který si myslim, že je na vývojku. Už rok plánuju, že si sklenice polepim štítkama a zabránim tak tomu, abych do nevymytý sklenice od vývojky lil ustalovač. Navíc jsem přesvědčenej, že ze sklenice na přerušovač někdo na Silvestra popíjel rum. Fotochemii jsem půl roku neotevíral, doufám, že bude vývojka ještě fungovat. Vlastně je mi to ale jedno. Stejně si nepamatuju, co na tom filmu je. Čekám obligátní fotky ze Stalina a Náplavky.

Je neuvěřitelný, jak těžký je najít v bytě tmu. Zavírám se do prádelní komory a zhasínám, LED dioda bojleru ale místnost vcelku slušně osvětluje. Hledám vypínač bojleru a zakopávám o vysavač. Přitom mi z ruky padá foťák. Perfektní. Naštěstí dopadá do koše s prádlem. Ale asi by to přežil i na kachličky, Practica přeci jen něco vydrží. Vyndavám film z foťáku a po tmě ho namotávám do tanku. Daří se mi to až na popátý. Ilford dělá hrozně tvrdý filmy.

Rozsvěcim a jdu do obejváku. Leju do tanku vývojku a pouštim stopky. Po prvnim přetočení vývojnice mi dochází, že jsem zapomněl utáhnout víčko. Po dřevěnym konferenčnim stolku se rozlejvá vývojka a já mám chuť se na to vysrat. Podobnej úspěch slavim i s přerušovačem.

„Jdi do hajzlu, ty stará krávo,” ozývá se z ulice a já se z nějakýho důvodu strašně směju. Při čekání na stopky sleduju inaugurační projev Trumpa.

Trochu jsem to přehnal s ustalovačem a motá se mi palice. Možná je to ale tim, co běží v televizi. Připravuju mycí lázeň. Sprcháč je pro tyhle účely perfektní. Kýbl napouštim vodou a na dno dávám hadici od sprchy. S kýblem bude možná problém, ještě včera jsem v něm míchal Savo. Jestli tohle negativ přežije, pošlu Ilfordu děkovací dopis.

Hodina a půl a film je vyvolanej. Výsledek dle očekávání. Pár fotek kámošů v hospodě, pár fotek přítelkyně, která už ani přítelkyně neni, deset fotek z vejletu do Berlína, dvě momentky z Karlova mostu a tři přeexponovaný políčka, co už nikdy nikdo nerozluští. Počítám fotky a dochází mi, že jich pět chybí. Hledám kazetu od filmu a zjišťuju, že jsem ho po tmě ustřihl na blbym místě a pět fotek zajelo zpátky. Nechce se mi celej proces opakovat. Navíc nemám otevírák na kazety a představa, jak po tmě otevírám kazetu nůžkama a vlastní šikovností si je vrážim do ruky, mě trochu odrazuje. Házim film do šuplíku a nalhávám si, že se k němu ještě někdy dostanu. Větrám byt od smradu z ustalovače. Venku je mínus devět. Po deseti minutách zavírám okno a dochází mi, že jsem zapomněl nahodit zpátky bojler, takže topení netopí. Jdu spát.