Jedenáct

Nasedám do trojky z Podolí. Je poloprázdná. Většinou je tady poloprázdná. Vlastně nepamatuju, kdy by na Kublově nasedal někdo jinej než já a že by někdy tramvaj byla plná. Je to zvláštní, protože podolskej bazén je většinou narvanej a všichni mít auta přece nemůžou. Tramvaje jsou ale prázdný. Divný. Divný jako v Šlépějích od Čapka.

Výtoň. Z otevřenejch dveří v zastávce jde do vagónu známej odér. Ná nábřeží to zase smrdí Staropramenem. Naproti přes řeku se z pivovarskýho komínu valej do pražský noci tuny sraček a já si řikám, jaká škoda je, že se to pivo nedá pít. Palačák zeje prázdnotou. V tuhle hodinu hodně netypickej pohled. Zatáčíme na Karlák. Je teprve půl desátý, ale park už je plnej penerů, co si začínaj stlát lavičky Bleskem a Mladou frontou. Osobně bych asi volil Lidovky, nebo Hospodářky. Maj kvalitnější papír. A hlavně bych si připadal tak nějak čistější a míň penerovitej.

Na Národní třídě přistupuje pani a já nevim, jestli jí mám pustit sednout, nebo ne. Na jednu stranu bych jí pustil sednout i bez ohledu na její věk, je to ženská a ta si zaslouží sedět už z principu. Věkově jí ale odhadnout nedokážu, takže jí na jednu stranu pustit sednout chci, na druhou se bojim, abych jí nabídkou místa neurazil. Problém je vyřešenej ve chvíli, kdy jí dochází, že nasedla do blbý tramvaje a rychle vybíhá ven.

Projíždíme Národní třídou k divadlu. Nevim proč, ale vždycky týhle ulici řikám jejim plnym jménem. Karlák, Palačák, Mírák, Jiřák, Kulaťák… ale tohle je prostě Národní třída, žádná posraná Národka.

U divadla tramvaj zastavuje na delší dobu. Asi semafor. Tramvaják nechává otevřený dveře a vevnitř začíná bejt hrozná klandra. Jestli mám někoho rád, jsou to pražský autobusáci. Jestli někoho nesnášim, jsou to pražský tramvajáci. Arogantní, věčně nasraný a ničemu nápomocný hovada, který to dopracovali v životě tak daleko, že jejich vrcholem dne je vyzvonit z křižovatky řidiče, kterej zrovna na přechodu pouští mámu s kočárkem. Kreténi zasraný. Občas bych chtěl vědět, kde bydlej tramvajáci a chtěl bych jim nosit poštu. Ale nezvonil bych dvakrát, jako správnej pošťák. Prostě bych opřel prst o zvonek a nechal ho zvonit třeba dvě minuty. I kdyby mi už tramvaják otevřel. I kdyby se mě popátý ptal, co to dělám. Pak bych mu jenom předal dopis a odešel. To bych opakoval tak dlouho, dokud bych v tramvajákovi nevypěstoval podvědomej a všudypřítomnej strach ze zvonků.

Na Malostranský pobíhaj zmatený turisti a hledaj hrad. Zvláštní je, že i když se tu a tam najde někdo, kdo jim pomáhá najít správnou tramvaj, nikdo jim nikdy neřekne, že hrad je ten velkej barák s věžičkou, na kterej se ze zastávky zrovna dívaj. A že nemusej žádnou tramvají jezdit, protože pěšky tam budou možná ještě dřív. Dvacetdvojka je narvaná k prasknutí. Nechápu, proč v tuhle hodinu někdo jezdí na hrad.

Na Břevnově zrovna sundavaj vánoční výzdobu z trakčních stožárů. Je to oficiální. Je po Vánocích. To mám rád.