Třináct

Zima. Ale už si zvykám. Nepamatuju takhle tuhou zimu. Pamatuju, kdy bylo v Praze i mínus dvacet. Jenže jeden den. A byla to jenom zima. Bez vedlejších příznaků. Příznaků, jako jsou zamrzlý chodníky, po kterejch chodim jako posranej, tramvajích, který nedokážou topenim kompenzovat venkovní teplotu a hlavně pocitu, že umřu na podchlazení uprostřed historickýho centra města, který zimu vždycky spíš ignorovalo. Tahle zima smrdí Stalingradem.

Prohlížim negativy z minulýho tejdne a směju se. Nebejt tak línej, beru sebou foťák každej den. Jenže iPhone mě ráno vždycky překecá, že to nemá smysl, protože kdyby bylo potřeba, zvládne tu práci sám. Nesnášim ho za to.

V CNN zase běžej zprávy o tom, jak Trump dělá Ameriku skvělou. Chce se mi zvracet. Tenhle rok začíná hodně z vostra. Ráno jsem si zase pročítal diskuzní fóra iDnes.cz. Ať se ve světě děje cokoliv, naše víra v chemtrails je očividně mnohem silnější, než muslimská víra v Alláha. A zatimco jsou imigranti zavřený v tranzitních prostorách letišť, ja dočítám Murakamiho Afterdark. Příjemná knížka a hodně příjemnej autor. Z krabice s knihama na mě kouká i jeho Norwegian Wood, ale dneska už nemám na čtení náladu.

Snažim se psát dopis kamarádce na Zéland, ale už potřetí všechno mažu a začínám znovu. Jo, mažu. Dopis bude tištěnej. Svůj rukopis po sobě nedokážu přečíst ani já sám, nevim, proč bych se s timhle zážitkem měl dělit s někym jinym.

Táta leží s infarktem ve špitále a já to vzal jako dobrej wake-up call k tomu, abych přestat kouřit. Druhej den bez cigára. Snažim se myslet na něco jinýho, než na zapálenou Camelku. Koupil jsem si nikotinový žvejkačky. Skvělá věc, chuť na cigaretu zaženou rychle. Smůla je, že jako možnej vedlejší příznak je v příbalovym letáku uvedenej i infarkt myokardu. Věřim tomu, jelikož po jedný žvejkačce se mi puls zvedl z běžnejch sedmdesáti úderů na sto. Chuť na kouření zahánim kafem (bez kofeinu) a spanim (bez kofeinu). Psanim a čtenim. Kvalita psanejch příspěvků u mě ale výrazně klesá s úbytkem nikotinu v krvi, takže jdu spát.