Patnáct

Venku zase prší. Stojim na zastávce a čekám na dvacetdvojku. Nečekám sám. Na ostrůvku se mnou postává asi pět lidí. Mezi nima i slečna, kterou odhaduju na třicet. V obličeji je nádherná, mojí pozornost ale upoutává něco jinýho. Slečna drží v ruce pánev s řízkama. S řízků se ještě kouří a já se snažim pochopit, jak se do týhle situace tahle kráska mohla dostat. Proč stojí v dešti na zastávce tramvaje a drží pánev s řízkama? Proč? Možná jen jede předat někomu jídlo o zastávku dál. Možná. Proč si ale pánev nepřikryje, když ví, že venku prší? Možná se jí rozbila poklice. Možná ani žádnou nemá. Možná. A proč si nevzala deštník? Možná ho taky nemá, nebo jen pospíchala, aby jí nevystydly řízky a zapomněla si v tom fofru deštník vzít. A proč vůbec někdo dělá řízky v pátek ráno? Proč? Nerozumim tomu. Vůbec tomu nerozumim. A co je děsivější, nikomu na zastávce to zcela evidentně nepřipadá zvlášní. Žádný udivený pohledy, žádnej posměch. Prostě je tu slečna, co má v ruce pánev a v ní čerstvě usmažený řízky. Co na ní tak čumíte?

Přijíždí dvacetdvojka a já do ní nastupuju. Slečna taky. Vůně osmažený strouhanky se line celou tramvají. Lidi se usmívaj. Starší pán šťouchá do svojí ženy. „Páni, ty voněj uplně stejně jako ty tvoje!” načež mu mírně nakrknutá manželka odsekává „Jsou to řízky. Ty voněj vždycky stejně. Ať je dělá kdokoliv.” Připadám si jako postava z knížky Za všechno může kapitán. Absurdita situace dosahuje mezní úrovně. Nevim, jestli jsem se zbláznil já, nebo okolní svět.

Slečna vystupuje na Pražskym hradě a jde s pánví směrem k jízdárně. Jde pomalu. Pánev drží jednou rukou, druhou má svěšenou volně podél těla. Je to neuvěřitelně znepokojující pohled. Tramvaj se rozjíždí a já začínam litovat, že jsem nevystoupil taky a nemohl se tak dozvědět, jak tahle bizarní story skončí.

Ze střechy Té patnáctky stéjkaj proudy vody a je slyšet jiskření pantografu, doprovázený krátkym výpadkem osvětlení v kabině. Prší tak hustě, že se mi vůbec nechce vystupovat. Na Malostranský ale musim, nerad jezdim přes centrum. Díra bude jistější. Stojim na eskalátoru a přemejšlim, jak asi dopadla ta krásná slečna s řízkama. Kam až došla. A proč tam vůbec šla. Napadá mě spousta možnejch scénářů. První na mysli mi přistává představa poněkud naivního pokusu o atentát na hlavu státu. Po zbytek dne budu přilepenej na zpravodajskejch portálech, kdyby náhodou.