Čtrnáct

Venku zase prší. Jaro si vyměňuje poslední argumenty se zimou a já se pomalu probírám z letargie. Je ráno. Tak moc ráno, že v rádiu ještě ani nevysílaj zprávy, jen předtočenou smyčku ze včerejší noci. V půlce songu od Gorillaz rádio utichá. Vypadl proud. Podle tmy za oknama odhaduju, že se to nebude týkat jenom mýho bytu. Celá ulice se ponořila do tmy. Neonovej nápis polikliniky zhasnul taky. Vypadá to, že někdo strkal vidličku do zásuvky, protože proud očividně nejde v okolí celý Břevnovský. Nejdřív utrousim něco o prohnilosti PRE, pak mi ale dochází, že je mi to vlastně uplně jedno. Za chvíli jedu do práce a osud mýho neelektrifikovanýho sousedství je mi tudíž vcelku lhostejnej. Jenom doufám, že proud brzo nahoděj, jelikož mám na mrazáku svíčkovou od mámy.

Tramvaj 22. Pouliční lampy pořád nesvítěj, ale měly by, nezačalo se ještě rozednívat. První svítící lampy potkáváme až u Pyramidy. Vypadá to, že výpadek je v celý Bělohorský. Až teď mi dochází, že jedu tramvají, která bez elektřiny většinou nefunguje a snažim se pochopit, jak vlastně rozvodná síť v Praze funguje. Nechávám to plavat a potemnělej Břevnov nechávám za sebou. Na Pohořelci si přistupuje pán v kvádru. Asi manažer. A nebo jde na pohřeb, těžko říct. Rozmejšlim se, do jaký kategorie oblekářů bych ho zařadil. Nakonec ho odhaduju na „Vim, co je oblek a jak se nosí, ale když jsem si ho vybíral, měl jsem zrovna zánět spojivek.”

Vždycky mě bavilo studovat, jak se v průběhu denní doby mění osazenstvo cestujících v prostředcích hromadný dopravy. Zatímco při cestách z práce bych většinu cestujích v tramvaji vyretušoval ze svýho zornýho pole, časně z rána je pohled na spolucestující mnohem příjemnější. V tramvaji jsou totiž jenom ty lidi, který tu bejt musej. A to se mi líbí. Je to uplně jiná sorta lidí. I když jsou to vlastně ty samý lidi, co vidim večer. Ale ráno jsou ještě normální. Nezmutovaný uplynulym dnem. Všichni tiše seděj. Každej si hledí svýho. Mám rád, když je v tramvaji klid a každej si hledí svýho. Nikdo necpe ostatním cestujícim, jakej má názor na uprchlickou krizi. Nikdo nevyřizuje bezvýznamnej telefonát, ve kterym se nikdy nezapomene zmínit o faktu, že je momentálně v tramvaji.

Projíždíme kolem Královskýho letohrádku. Míjíme chlapíka, kterej na nás v pozoru hajluje. Na moment pochybuju, jestli si jeho zdviženou pravici vykládám dobře – třeba jen mává na taxíka. Jenomže nemává. Dál nehnutě stojí a čeká, až jednotky Wehrmachtu překročej padesátou rovnoběžku. I tak se dá v Praze vítat nový ráno. Čekej, debile. Čekej.

Na Malostranský to zeje prázdnotou. Turisti ještě spěj, dealeři už spěj. Malá Strana je moje. Pár chlapíků předstírá čištění vyhýbky a ospalej europárkař zrovna připravuje stánek pro dnešní šichtu.

Přestává pršet. Zalejzám do díry.