Šest

Sněží. Proč, to fakt nevim. V bedně zrovna Clarkson s Mayem naoko šikanujou Hammonda a já mám chuť si poslechnout něco, co jsem dlouho neposlouchal. Vypínám televizi a sahám do krabice s deskama.

Celý dětství je pevnina, ze který pomalu odplouváš. A ona za tebou vysílá duchy – tahleta krajina – už je navždycky vzdálená. Už ji nikdy neuvidíš. Každý se musí rozloučit. Stejně jsme na tom my všichni.

Z repráku na mě tlačí Márdiho hlas. Je to pěknejch pár pátků, co jsem naposledy poslouchal Vypsanou fixu. Vzpomínám, že mi někdo nedávno řikal, jak už je Fixa hrozně komerční. To mě dokáže nasrat. Nemám rád slovo komerční. Už vůbec ne ve spojení s hudbou. Ne, že by neexistovala komerční hudba. Jenže komerční hudbu většinou nikdo za komerční neoznačuje. Za komerční označujou lidi umělce, který se z nuly vypracovali na vrchol. Když ne na světovej, tak na ten lokální.

Komerční. Moc dobře vim, jaký typy lidí tohle řikaj. Jsou to ty typy, co se v mládí ztotožnili s nějakym umělcem nebo kapelou, jenže potom si rozbili držku. Rozbili si držku o dospělost. Zjistili totiž, že jejich oblíbená kapela neni jenom jejich, ale že jí kupodivu poslouchá i někdo jinej. Paradoxně jsou tak lidi nasraný na to, že má někdo stejnej hudební vkus jako oni sami. Jsme divnej živočišnej druh. Až teď mi dochází, že ten úryvek z písničky vlastně krásně podrthnul moje sdělení.

Ach jo. Nepřestává sněžit. Krása nesmírná. Chybí mi déšť.