Sedm

Neprší a nesněží. Je mínus deset a neni to uplně příjemný. Na cigáru si v duchu dávám pár facek za to, že jsem si nevzal rukavice. Zdraví mě kolega, co jde zrovna na odpolední. „Čest,” kejve na mě a přitom mu z kapsy vypadává pětikoruna. „Vypadlo ti bůro,” volám za nim. Zastavuje se a sonduje zemi. Ukazuju mu souřadnice kovu, ale on jen krčí ramenama a jde dál. Tohle mě vždycky dokáže nasrat. Můj vztah k penězům byl vždycky divnej. Spíš je respektuju, než že bych je měl rád. Když nějaký mám, většinou nepřemejšlim, co s nima budu dělat. Ale když mi někdo řekne, že mi vypadly prachy z kapsy, tak se prostě sehnu a vezmu si je zpátky. A je uplně jedno, jestli je to Masaryk, nebo koruna. Jsou to prachy a ty je vždycky dobrý mít.

Občas si řikám, jak je možný, že náš druh ještě nevyhynul. Při vší tý lenosti a hlouposti je to vážně zázrak. Podle všeho nás při životě držej jenom ty národy, který považujeme za rozvojový, protože až bude celá planeta rozvinutá, začnou bejt líný a degenerovaný uplně všichni. A to malý procento uvědomělejch a chytrejch lidí nás už nespasí. A pětikoruny ztratěj svojí hodnotu, protože budeme všichni tak líný, že se pro ně nesehne už vůbec nikdo. A tak bude celej svět plnej povalujících se pětikorun a pokladní v Bille se z toho poserou, protože nebudou mít na vrácení.

Je zvláštní, jak na některý úkony nenajde člověk sílu, i když se zdá, že jsou to úkoly s velice vysokym poměrem cena/výkon, zatímco na jiný, mnohem bezvýznamnější, si sílu najde vždycky. Jako třeba když stojíte u dveří metra a čekáte až souprava vjede do stanice, abyste mohli vystoupit. Tlačítko dveří nesvítí, takže víte, že se dveře otevřou automaticky bez toho, abyste museli cokoliv dělat. Ale stejně se vždycky najde kretén, kterej před vás začne strkat pazouru a zběsile si zamačká a ještě u toho kroutí hlavou, jaký jste to debilové, že jste si nezamačkali taky. Přitom právě vyplejtval pár kalorií na něco, co vůbec dělat nemusel, a ještě přitom docela slušně nachcal na hrob vynálezce automatickejch dveří.

Uznávám, že systémy světelný signalizace dveří jsou v Praze dost chaotický. Zatimco u autobusu a metra svítí tlačítko tehdy, když ho máte zmáčknout, u tramvaje svítí aby vám ukázalo, že už ho někdo zmáčknul. V metru když nesvítí, nefunguje a u tramvaje když nesvítí, funguje. A nebo nefunguje, protože se vysrala LED dioda.

Každopádně automatický dveře v metru mám hodně rád. Měly by se používat jako test schopností pro obyvatele planety, až se bude rozhodovat, kdo má právo zůstat na Zemi a kdo poletí s Aštarem do Plejád.