Třicet čtyři

Cestu dvojkou z Podolí mám rád. Ne vždycky. Někdy jí rád nemám, někdy totiž stojí za hovno. Ale některý věci v životě prostě jednou za čas stojej za hovno. Na Kublově je prázdno. Jsem jedinej na zastávce. Ve vzduchu je cejtit jaro. Jaro a Staropramen. Na Smíchově se zase vaří a tak je celý nábřeží až k Palačáku zasmrádlý kvasnicema. Nechápu, jak něco tak dobrýho jako je pivo, může při výrobě tak strašně smrdět. Na druhou stranu, mluvim tady o Staropramenu, že jo. V puse mám pořád pachuť podolskýho chlóru. Nastal čas to přepít.

Dvojka přijíždí. Sedám si na singl sedačku za schůdkama a okamžitě usínám. Zdá se mi o ní. Další bizarní sen. Jsme na koncertě Bradleyho Coopera.

Přicházim za kamarádama do Atmosféry. Je tu slušnej smrádek, ale je mi tu dobře. Dneska je mi dobře všude. Výjimečně tu maj zapnutou televizi. Nikdy předtim jsem si nevšiml, že jí tu maj. Běží přenos z Edenu. Slavia prohrává o tři góly, ale nezdá se, že by tenhle fakt nějak narušoval místní časoprostorový kontinuum. Páreček na baru panákuje Jägery, my si dáváme druhej žejdlík Plzně.

Vyprávim kamarádovi o tom, jaký to bylo v Americe. O tom, jak divná země to je. O tom, že je to místo, kde slovo kontrast dostává tu nejživější podobu. O tom, proč tuhle na hlavu postavenou zemi tolik obdivuju a taky proč mě tolik sere.

Tenhle večer bude dobrej. Honza objednal další kolo, takže se s tebou rozloučim. Důvody, proč jsem ti psal, už stejně pominuly. Čekal jsem, že se s tebou budu loučit tak u padesátky, ale nakonec je to jenom třicetčtyřka. Nezní to tak dobře, ale taky to nezní úplně špatně, ne?

Neprší. Nepršelo už dlouho. Ale neboj, brzo bude. Město bude zase vonět. A máma bude zase řvát z kuchyně. A Cobainův plakát bude zase plnej patosu. Praha bude zase dokonalá a ty se budeš zase hrozně nasírat. Ale všechno bude stejně zase dobrý. Tak už je to prostě nastavený a cílový limity nejsou.