Třicet tři

Sněží…

…vypadá to ale, že většina ostatních lidí takovýhle strach a nejistotu téměř nepociťuje. Když dostanou příležitost, pokoušejí se o sobě povídat překvapivě otevřeně. Řeknou vám třeba „Já hraju vždycky tak fér a na rovinu, až je to málem o strach.”, nebo „Mně vždycky všichni snadno ublíží a neumím vycházet s lidma,” anebo „Nemám nikdy problém poznat, o co komu jde.” Viděl jsem ale bohužel už hezkou řádku lidí, co o sobě vykládali, kdovíjak nejsou citliví a zranitelní, jak sami naprosto bezdůvodně ubližují druhým. Viděl jsem ty takzvaně férové a otevřené mávat kolem sebe podlými argumenty, jak se jim právě hodilo do krámu, a nevěnovat tomu nejmenší pozornost. Viděl jsem, jak lidé pyšní na to, že kdekoho prokoukli, skáčou bez odporu na lep průhledným, prázdným lichotkám. Jak si pak může člověk být jistý, že o sobě vůbec něco ví?

Čím dál jsem o tom tak přemýšlel, tím víc jsem si podobné řeči o sobě snažil odpustit (a to i v případech, kdy byly nezbytné). Spíš než to bych se byl rád dozvěděl alespoň trochu víc objektivních faktů o světě, který tu existuje nezávisle na mé osobě. Abych pak z toho, jaké místo jednotlivé záležitosti a postavy tohoto světa zaujímají ve mně, nebo z rovnováhy mého já, ve kterém jsou obsažené, mohl objektivně postihnout svou vlastní existenci.

Takovýhle názor, nadneseně by snad šlo říct i světonázor, jsem si vypěstoval, ještě než mi bylo dvacet. Docela stejně jako když zedník buduje zeď podle napnutého provazu, vybudoval jsem zase já v sobě podobný pohled na věci. Spíš než o spekulace, šlo o tvrdou praxi. Takový pohled na věci se ale druhým lidem vysvětlí jen stěží – sám jsem se o tom nesčetněkrát přesvědčil víc, než by mi bylo milé.

Snad právě proto jsem od jisté doby ve svém dospívání začal mezi sebou a ostatními rýsovat neviditelné hranice. Vůči každému člověku jsem si držel jistou vzdálenost, nezkracoval ji a jen sledoval, jak si dotyčný povede. Naučil jsem se nevěřit slepě všemu, co kdo říká. Nespoutané nadšení pro svět jsem už objevoval jen v knihách a v hudbě. A tak, což ale je snad celkem jasné, se ze mne stal samotář…

Haruki Murakami – Sputnik, má láska