Třicet pět

U Glaubiců je plno. Bouřka zahnala půlku města do hospod. Pracuju s Honzou na třetím půllitru prazdroje a bavíme se o tom, jak se daří Rodenovi v jeho roli terepeuta Pošty. Přichází Martin. Ani si nesundal bundu a už vytahuje novinky z bulváru. Poláci k nám zase dovážej zkažený maso a Martin to komentuje větou „Co od Poláků taky čekat, že jo?”

Nic neříkám. Otáčím se na Honzu, ale ani v jeho pohledu nenacházím pochopení k tomu, co Martin zrovna řekl. Máme totiž stejnej názor na tyhle jeho žvásty. Ale tentokrát mám nutkání se Martina trochu zastat. Né kvůli tý kauze s masem. Ta je mi vcelku ukradená. Ale proto, že Martinova reakce tentokrát neproudí jenom z jeho hlouposti, ale i z všeobecnýho názoru, kterej u nás v Česku převládá. Z názoru, kterej vlastně neni ničim podloženej.

Podle posledních průzkumů máme s Polskem velmi dobré vztahy. Děkuji Ministerstvu zahraničí za rozbor, ale úplně bych s tim nesouhlasil. Na poli diplomacie tomu tak možná je, i když ani tam už nejsme z Varšavy odvázaný tak, jako v minulosti. Ale proč? Když pomineme polskou účast na počátku invaze v osmašedesátym, nikdy nám tenhle národ nijak neublížil a když ublížil, tak neúmyslně. Přesto jsme k Polákům odjakživa odtažitý. Možná je to kvůli jejich víře. Víra v boha je pro nás totiž vždycky podezřelá. Možná jim taky závidíme moře, i když neznám moc lidí, pro který by byl Balt synonymem vysněný dovolený. Možná, že se od nich distancujeme, protože je nepovažujeme za Střední Evropu. Možná. A možná je to oboustranný. Možná jsou na nás pořád naštvaný kvůli tomu, jak se do nich neustále sral Masaryk a Beneš. Ale ať už je to jak chce, jsou Poláci z našich sousedů ty nejnormálnější. Slovensko nebereme jako souseda. Rakousko máme jenom k tomu, abychom si občas dobře zalyžovali a taky abychom si připomněli, že máme dvě atomový elektrárny. Německo je Německo. Tam nikdy nevíš, jak se jak se Freulein Ute vyspala a jestli si Herr Müller vzal správný tabletky.

Nicméně Češi a jejich antipatie vůči Polákům jsou cejtit napříč celou naší společností. A ať už jsou důvody jakýkoliv, jakmile se u našich sousedů něco stane, naše reakce je vždycky stejná.

Kauza zkaženýho hovězího? „No jo, Poláci.”

Kauza posypový soli? „No jo, Poláci,”

Pád Tupoleva ve Smolensku? „No jo, Poláci.” a v tomlhe případě samozřejmě taky „No jo, Rusové.”

Tak to prostě je. „No jo, Poláci.” nebo „Zasraný Poláci.”, někdy taky „Zkurvený Poláci,”. A samozřejmě i „Zasraný Pšonci.” respektive „Zkurvený Pšonci.” Tu a tam jsou taky k posrání, někdy i k zesrání.

Všem polským bratrům a sestrám se tímto za všechny Pepiki omlouvám. Neberte si tyhle naše nominativy a vokativy moc osobně. Pro nás jsou totiž zasraný, zkurvený a nebo k posrání prakticky všechny národy světa. Ani Češi nejsou občas dost dobrý Čechům. A tak když se nám něco nedaří a nemůžeme to hodit na souseda, nebo na stát, je to zkrátka vina nějakejch zasranejch Čechů.

Ale pravda je, že sobě samotným tyhle přízviska tak často nedáváme. Jednak proto, že v sobě pořád máme kousek patriotismu, a jednak proto že bychom výrazy jako zasraný Češi museli používat vlastně pořád. A tak jsme si to v rámci úspory času zkrátili na „No jo, Češi!”, někdy taky „Ach, my Češi!”, a všechno ostatní jsme pak nechali neznělý. Má to dva důvody. Jednak si v závislosti na situaci můžeme vybrat, jestli zasraný jsme, nebo ne, jednak je víc český stěžovat si nezněle. Švejk měl dostat provaz!

„Ty vole, ta má dokonalý kozy!” Martin stihl pátý pivo a šestý už by si dávat neměl.

Jen dva národy nejsou pro Čechy zasraný, zkurvený, nebo k posrání. Slovensko a Rusko. Oba ale z diametrálně odlišných důvodů. Slováky bereme jako naše ex. Rozhodli jsme se, že nám to půjde líp, když se rozejdeme, ale pořád se máme rádi. Občas si taky zajdeme na kafe a na nějakej ten mejdan. Někdy se spolu i vyspíme, ale čistě kamarádsky, rozumíš. Rusko ale nečastujeme nadávkama jenom proto, že je zasraný, zkurvený a k posrání tak nějak by default, netřeba to teda neustále zmiňovat. To samozřejmě není nic, čím bychom se měli chlubit, na druhou stranu je to ale jedna z věcí, kterou máme s Polákama společnou.

U nás převládají jen dva názory na Rusy. Buď je milujeme, nebo je nenávidíme. Musí bejt těžký bejt Rusem v Česku. A Rusové v Polsku to maj určitě ještě těžší. Ale vůbec nejhorší to musej mít Rusové v Rusku. Bejt Rusem v Rusku bych nikomu nepřál. Ani Rusovi.

Krásná výčepní nám donesla poslední rundu. Má tvrdej východní přízvuk, ale Ruska to nebude. Používá slova, který připomínají spíš Polštinu, takže bude nejspíš z Ukrajiny. Někde jsem totiž slyšel, že většina slov v Ukrajinštině je odvozená z Polštiny, ne z Ruštiny. Koukám se za ní a pozoruju jak odchází zpátky za pípu. Má vlasy po pas. Nabarvený na modro. Dokonalost.

Martin usnul na stole a Honza mu za salutování brouká druhou sonátu pro klavír od Fryderyka Chopina. Kruh se uzavřel. Stejně tak pípa. Nad Malou Stranou se rozednívá a už zase přišel čas placení.