Devatenáct

Venku zase prší. Ranvej je mokrá a je cejtit, že brždění trvá letadlu dýl, než normálně. Airbus 319 je malý, ale pěkný letadlo. I když mám radši Boeingy, tři sta devatenáctka se Aibusu povedla. Stansted praská ve švech. Konečně se dostávám na řadu u pasovky. Starší chlapík za přepážkou se směje od ucha k uchu. Ledabyle si prohlídne mojí občanku a vrací mi jí se slovy „Welcome to Great Britain!”

Je devět ráno. Rychlík Greater Anglia do Londýna odjíždí za pět minut. Hustě prší. Nasedám do vlaku a okamžitě zavírám oči. Usínám. Zdá se mi sen. Zase ten o Titanicu a o ní. Probouzim se. Vlak přijíždí do stanice Liverpool. Konečná. Vystupuju a chvíli se toulám po nádraží. Před budovou si pak dávám cigaretu a vyhlížim, jestli se počasí neplánuje umoudřit. Mám rád, když prší. Mám rád, když prší v Praze. A mám rád, když prší v Londýně. V Londýně má pršet. Je to tak správný. Ale chtěl bych navštívit pár míst a bylo by dobrý, kdyby déšť aspoň trochu polevil. Nepolevuje. Zalejzám do podzemky a jedu na Baker Street.

Mind the gap between the train and the platform.

Po návštěvě 221B se přesouvám do kavárny. Sušim prochcaný oblečení a píšu pohled kamarádce. Ještě před pár hodinama jsem s ní seděl v Besedě. Slušně jsme se vypili a já ráno zaspal. Londýn jsem díky tomu přivítal jenom v tričku, jelikož mi ráno v tom fofru nedošlo, že bych si měl vzít i bundu. Nevadí. Po kafi se vracim do podzemí a jedu k parlamentu.

Mind the gap between the train and the platform.

Big Ben je už z poloviny zakrytej lešenim. Za pár dní ho maj vypnout a má žačít velká rekonstrukce. Odbíjí poledne. Ženská s kočárkem mi právě přejela nohu. I když se dvakrát omluvila, pořád to docela bolí. Déšť zase zesiluje. Mám pár hodin, než mi začne pracovní část vejletu, tak se jdu ještě projet podzemkou po městě. Londýnský metro je hrozně útulný. Nevadilo by mi, kdybych v něm byl zavřenej celej den.

Mind the gap between the train and the platform.

Po pár hodinách cestování vyrážim do budovy Guardianu, kde mám školení. Začíná se stmívat a přestalo pršet. Po školení jdu na dva předražený Guinesse do hospody vedle redakce. Letadlo do Prahy odlítá za pět hodin, takže se jdu ještě courat po městě. Ani nevim, jak se dostanu zpátky na Stansted, protože nádraží i metro zavíraj o půlnoci. Moc to ale neřešim, existuje dalších milion způsobů, jak se na letiště dostat. Londýn je naprosto unikátní v tom, že přestože je to obrovský město, neni to na něm vůbec znát. Všechno je tu logický a přehledný. Člověk si jenom vždycky chvíli zvyká na to pitomý ježdění nalevo a na fakt, že se na přechodu musí rozhlídnout na druhou stranu. V kavárně v Covent Garden se začítám do knížky. Chce se mi spát. Venku zase prší.

Autobus z King’s Cross odjíždí za hodinu. Přemejšlim, jestli se nesvezu londýnskym taxíkem, ale metro zase vítězí. Sedám si do posledního vagónu. Krásná slečna, co sedí naproti mě, se zrovna rozbrečela. V jedný ruce drží mobil, v druhý kapesník. Chtěl bych jí obejmout, ale bylo by to asi hodně nevhodný. Štve mě to, ale občas jsou některý věci prostě hrozně nevhodný. Zavírám oči.

Mind the gap between the train and the platform.