Tag #metro

Venku zase prší. První rány tejdne jsem vyléčil dvěma Prazdrojema a jdu se připravovat na úterý. Želivského. Odpočet do příští soupravy zamrznul na pěti minutách a deseti vteřinách. Jsem tu sám. Procházim se po nástupišti sem a tam. Koukám na číslice na žlutý trakční kolejnici a snažim se v nich najít nějakej smysl. Asi nějakej maj, ale na jejich dekódování nemám momentálně dostatek energie.

Venku zase prší. Bouřka. Čekal jsem na ni tak dlouho, že už jsem úplně zapomněl, jak moc mi chyběla. Z našeho akvárka sleduju židovský hřbitovy a parkoviště před budovou. Zaparkovaný auta dostávaj solidní masáž a nebe prořezávaj blesky. Sleduju tu dokonalost a nevnímám, co se kolem mě děje. Moji meditaci zabíjí kolega, kterej se očividně celej den kope do prdele. „To si ještě nikdy neviděl bouřku, ty vole?”

Venku zase prší. Zalejzám do díry na Malostranský. Něco je špatně. Nikdo tu neni. Nikdy v životě se mi to nestalo. Nikdy jsem na tomhle nástupišti nebyl sám. Ne v tuhle denní dobu. Chvíli přemejšlim, jestli jsem nevlezl do zavřený stanice. Eskalátory ale fungjou a odpočet do dalšího vlaku ukazuje 40 vteřin.

Venku zase prší. Ranvej je mokrá a je cejtit, že brždění trvá letadlu dýl, než normálně. Airbus 319 je malý, ale pěkný letadlo. I když mám radši Boeingy, tři sta devatenáctka se Aibusu povedla. Stansted praská ve švech. Konečně se dostávám na řadu u pasovky. Starší chlapík za přepážkou se směje od ucha k uchu. Ledabyle si prohlídne mojí občanku a vrací mi jí se slovy „Welcome to Great Britain!”

Neprší a nesněží. Je mínus deset a neni to uplně příjemný. Na cigáru si v duchu dávám pár facek za to, že jsem si nevzal rukavice. Zdraví mě kolega, co jde zrovna na odpolední. „Čest,” kejve na mě a přitom mu z kapsy vypadává pětikoruna. „Vypadlo ti bůro,” volám za nim.